Následovat Ghoshe
Ghosh v indickém Dillí vystudoval historii a sociologii, doktorát pak získal v oboru sociální antropologie na Oxfordu. Svoji dizertaci založil na terénních výzkumech realizovaných v letech 1980-81 a 1988 na egyptském venkově, kde v jedné lokalitě sledoval příbuzenství ve vztahu k ekonomické a společenské organizaci. Podstatným rysem jeho osobnosti je ovšem fakt, že krom zájmů týkajících se studia společnosti v něm zrál duch spisovatelských múz – ano, chtěl být spíše spisovatelem než antropologem (i když právě zdánlivou distanci těchto dvou rolí sám velmi úspěšně překlenul). Jeho spisovatelská dráha je velmi úspěšná, stejného věhlasu se mu však dostalo coby autorovi starobylé země, která byla jeho nejvýznamnějším vykročením mimo románový žánr.
Ono „mimo“ je nutno hned problematizovat, protože o beletristické dílo jde jen z části. Totiž, patrně každý, kdo někdy prováděl etnografický zúčastněné pozorován odstřihnut od své sociální sítě známých, si záhy uvědomí, že jeho dílo lze číst jako etnografickou sondu založenou na terénních poznámkách zapisovaných během jeho egyptské výzkumné anabáze. A. Ghosh do velké míry představuje v univerzální rovině badatele, jemuž je připsán status „cizince“. Pro sociální vědce nic výjimečného, ba naopak. Proto mám za to, že jde o knihu, jež by měla Ghoshovy badatelské souputníky zajímat.
Putování starobylou zemí v sobě ukrývá dva paralelní příběhy. První reprezentuje kulturně-mikrohistorickou sondu, za níž by se nemuseli stydět ni autoři fenomenálních klasických děl tohoto žánru Carlo Ginzburg (Sýr a červi) či Alain Corbin (Na stopě neznámému a další.). Hlavní linkou příběhu jsou osudy židovského kupce Ben Jica a jeho indického otroka Bommy z 12. století, jež se stává autorovým alter egem. Jejich zpřítomnění nám dovolí autorova udivující historická imaginace, jež nás vtáhne do prostorově neuzavřeného světa starobylých říší protknutého obchodními cestami. Jeho prvotní fascinace rozkrývání osudů těchto hrdinů jej před psaním této knihy přivedla k výzkumu na egyptském venkovu v obci Latáifa. Etnografická reflexe jeho pobytu je mu pak základem oné druhé linky, jež starobylý svět představuje z perspektivy prožívání současnosti egyptského venkova.
Zneklidnění
To, co mne od prvních řádků zneklidňovalo, je nejistota, do jaké míry text představuje román (tedy „fikci“), autorovu autobiografii, cestopis, či etnografii (tedy „realitu“ – sic!). Další čtení nám však dává jasné doporučení, upustit od tohoto druhu úvah, protože jsou zbytečné a svým způsobem sebemrskačské. Hlavní význam starobylé země vnímám v tom, že zcela (a programově) překračuje hranice, a to ve dvojím smyslu – jednak hranice žánrové, druhak text představuje starobylý svět jakožto kulturní prostor propustný. Není tedy nutné řešit vzájemně protichůdné žánrové dilema (beletrie/fikce vs. autobiografie vs. cestopis vs. etnografický popis zrcadlící realitu), ale spíše užít si snahu o rozkročení nad všemi těmito pomyslnými záchytnými ostrůvky, jež slouží k definici žánru literárního díla zaškatulkováním. Mám za to, že tato formální propustnost sehrává ústřední roli pro jeho pokus ilustrovat a reprezentovat rovněž kulturní propustnost světa 12. století, jímž v jeho díle proplouvá kupec Ben Jica, jako by žádné hranice ani neexistovaly. Jde tak o snahu vyjádřit pestrou (a nezařaditelnou) formou textu jeho obsahovou rovinu – tedy autorovu perspektivu otevřeného starobylého světa, kde je – podobně jako v případě formální svobody – „vše povoleno“. Forma díla nám tak zprostředkovává cestu k pochopení významů Ghoshova chápání světa jeho hrdinů.
Tento svět líčí jako kulturně „propustný“ – není svázán nacionální diskurzivní rovinou klasifikace světa do národnostních, nebo státních celků a přináležení. Tato Ghoshova interpretace se dočkala z pera sociálních vědců značné kritiky, neboť byla pokládána za příliš idealizovanou – jakoby hledající „zlatý věk“, který slouží jako konfrontace se současností. Domnívám se, že tato námitka je se záměrem autora podobně mimoběžná, jako má úvodní nejistota, jaký žánr text vlastně představuje a jak k němu tedy nastavit „čtecí senzory“.
Ghoshovu představu kulturní propustnosti a individuální osobní svobody (např. pohybu) totiž lze opět využít coby zajímavý substrát etnografické imaginace. Po žánrové propustnosti totiž i teze její kulturní obdoby může vést k daleko podnětnějším úvahám týkajících se současného světa, a sice do jaké míry jsme od této deklarace propustnosti a svobody v současnosti vzdáleni a co z toho vyplývá? Stále větší prosakování jazyka nacionalismem formovaných fobií z jinakosti ve veřejném diskurzu je nepříjemnou odpovědí.
Ghosh jako etnografovo alter ego
Další čtenářovo ošívání nastává, když autor popisuje své prožívání etnografie egyptské vesnice. Nejednou jsem se takříkajíc „chytnul za nos“ a šmátral po svých zápiscích z „polních deníků“ v domnění, že do nich A. Ghosh nahlížel a inspiroval se jimi pro popis svého pobytu v Latáifě. Jeho etnografický popis tak představuje jakousi univerzální situaci etnografa, který se musí vypořádat se spoustou nástrah daných jeho odlišností (neustálé dobírání ze strany muslimských vesničanů, pro jeho indický/hindský původ, se kterým je spojována posvátná úcta ke kravám) a neobeznámeností s kulturním prostředím, které zkoumá. Stejně jako je otrok Bomma autorovým alter egem, tím naším se stává autor-výzkumník.
Archetyp cizince je určován pestrou řádkou zkušeností, se kterými se musí vypořádat, a jež mu umožňují rozvinout potřebné kompetence předat své čtení situace prostřednictvím kulturního překladu publiku čtenářů. Hmatatelnost „cizinectví“ je hlavně jazyková past, do níž se často chytne/me, marné vysvětlování, že nejsme na dovolené, jeho/naše touha po soukromí, pocity osamělosti v cizím prostředí. Rovněž se můžeme dočkat situace, kdy jeho/naši výzkumní partneři reflektují badatelovu pozici nebo se vysmívají našemu jednání. Nemohl jsem si tak nevzpomenout na smích a údiv žen i mužů během mého pobytu u krajanů v srbském Banátu, když se jistým krokem pohybuji v kuchyni, prostoru vyhrazeného místními muži činnosti žen, snažíce se zapsaný recept přetavit do podoby pokrmu).
A. Ghosh je rovněž nucen projít typickou situací nepochopení jeho zájmu o nějaký fenomén. Příkladem je Ghoshova zkušenost s úředníkem, ke kterému je předvolán, aby vysvětlil „nevysvětlitelné“ – proč navštívil hrob jednoho židovského světce. V této situaci, kdy románová postava vypravěče (sociokulturní antropolog A. Ghosh) není žid, ani se nepokládal za příslušníka jiného náboženského směru, není možné podat uspokojivou odpověď. Jeho počínání prostě úředníkovi nedávalo smysl. Neporozumění naší pozici v terénu z pohledu aktérů je totožným „druhem“ neporozumění, jako v případě etnografova tápání během snahy porozumět jednání, jehož byl v rámci zúčastněného pozorování svědkem.
Můžeme si také všimnout některých důležitých aspektů praxe etnografického výzkumu, jako je jeho návratnost (šok z proměn vesnice během Ghoshova návratu po sedmi letech), jež je pro postihnutí proměn sledovaného problému zcela nezbytná. Jen tak lze postihnout proměny sledované skupiny osob v čase. Stopování kupce Ben Jica a Bommy, jež jej zavede do knihoven a archivů několika kontinentů je pak zase ukázkou multi-sited etnography.
Pohyb na pomezí
Ghoshovu starobylou zemi je nutné číst v kontextu vývoje sociální/kulturní antropologie, zejména debat z 80. let, které problematizovaly texty (etnografie) jako re/prezentace terénních výzkumů. V této návaznosti je text A. Ghoshe dalším krokem k žánrové propustnosti prezentace etnografických pozorování a s ním spojené specifické formy imaginace, jež jsou v mnohém, podobně jako jeho publikace, „na pomezí“ a specifické.
Původní verze recenze vyšla v Sociologickém časopise.