Výstava Khatar san? byla v těchto dnech k vidění v Brně na nádvoří Pražákova paláce (3.11.-23.-11. 2014), kam se přestěhovala po úspěšném pobytu v Ostravě-Vítkovicích a nyní zahnízdila v Praze na Piazzetě Národního Divadla. Jde o instalaci průchozího domku z dřevěných desek s interiérem symbolicky zbarveným barvami romské a české vlajky. Poselství je zřejmé – pojmout výstavu jako příležitost k zpřítomnění romské paměti ve veřejném prostoru a vytvořit tak pole dialogu nad minulostí i budoucností Romů u nás. Odtud je potom jen krůček k akcentaci aktuální otázky (ne)existence sdílené společné historické paměti
„Víte, jaká to byla radost, že nás nikdo nebije?“
V příbězích Romů, kteří po roce 1945 přišli ze Slovenska do českých měst za prací ve stavebním a v těžkém průmyslu, aby se tak společně s ostatními podíleli na reindustrializaci státu, ovšem nalezneme i dosud historiografií „vylučované“ bílé místo poválečné historie ČSR. Vzpomínky na poválečnou každodennost tikající v pravidelném rytmu pracovního času městského provozu k nám totiž promlouvá z míst s výrazně industriální tváří, na která jakoby dnešní post-industriální městská krajina měla v úmyslu zapomenout. Podstatné přitom je, že na jejich utváření se výrazně podepsal právě příchod Romů ze Slovenska.
Překročit hranice, aktivně vstoupit
Přicházím k výstavnímu domku. Aha, jasně, vstupní veranda funguje jako liminální prostor – měla by umožnit samostatné rozhodnutí, zda dále vejít, či ne. Jakoby tak rozvíjela jednu z občanských kompetencí – akt svobodné volby. Když vstoupíte, jde jen o vaše rozhodnutí, aktivitu zrozenou z prostého zájmu o informace, prožitek, zábavu, porozumění, vysvětlení, otázky (dosazujte dle libosti). Vejdete-li, otevíráte se aktivně možnosti zakousnout každou z nabízených možností.
Přispívá tomu členění jednotlivých částí expozice. Předsíň funguje coby reprezentace migrace (odchod ze Slovenska). Otázky připravené v materiálech v rámci každé místnosti z vás dělají součást migračního procesu. „Kdy jste se naposledy stěhovali a co jste si vzali s sebou? Jak člověka poznamená změna domova?“ Žádné my (návštěvníci) a oni (Romové) či tehdy a nyní, nýbrž teď a tady. Společně. Distance je dokonale narušena, stává se propustnou, až zmizí úplně. Z kuchyně, prostoru symbolizující v širším významu romskou rodinu, se ocitnete v obývacím pokoji. Ten odkazuje ke klíčovému slůvku výstavy – práci a vzpomínkám, které jsou s ní konotovány. V materiálech k výstavě a ve výpovědích pamětníků na zdech kolem vás promlouvá rozpor, který v sobě mnohoznačnost práce a jejího smyslu skrývá; to když tiše našeptává:
„Práce není smyslem jejich života, ale na svých dětech často vidí, že bez ní se smysl hledá těžko.“
„Člověk, když má prácu, tak má všechno. A jak nemá prácu, nemá nic.“
Z ložnice představující život na Slovensku se ocitáte v nejintimnější části – dětském pokoji, kde je váš osobní dialog s pamětí Romů navozen otázkou, zda „je budoucnost růžová?“ Máme o čem přemýšlet: dětský pokoj jako vyjádření generačních potomků migrantů má patrně symbolizovat jistou naději promítanou do budoucna česko-romských vztahů, kroky vedoucí zpět do prostranství Pražákova paláce ale tíhnou spíše pod pocitem negativních vyhlídek.
Marginalizace romské paměti
Expozice chce ve veřejném prostoru vyvolat diskuzi kolem tří důležitých pojmů, jež jsou pro celospolečenský vývoj současnosti zásadní – Romové, paměť, práce. V Brně se to ale myslím nevydařilo, vinu ale rozhodně nenesou organizátoři.
Výstavu je možné v mnoha ohledech chápat jako konfrontaci s procesem marginalizace romské paměti. Příběhy Romů totiž jakoby se teprve hlásily o možnost stát se součástí příběhu českých dějin a proto expozice hájí návrat Romů do dějin a národního narativu. Dosud je totiž romská neteritoriální paměť vnímána pouze jako jakýsi exces v systému organizace národních států. Marginalizace paměti je doprovodným jevem marginalizace dějin odsouvaných více a více na okraj. Poválečná migrace obyvatel z vesnic do průmyslových center a pohraničí Československa a pohraničí se přitom netýkala pouze slovenských Romů, ale migraci se dotkla dalších mnoha stovek tisíc obyvatel ČSR.
Prosazování této paměti a její intervence je pokusem odnětí stigmatizující nálepky sociálně vyloučených lokalit, protože z jejích osidel se jí nedaří vystupovat. Některé důležité příběhy Romů, jako vzpomínání na práci sdílenou společně s majoritou, tak nejsou vyslyšeny, ač právě sdílení každodenního pracovního času tvořilo esenci dobových vztahů. Není to jen proto, že marginalizovaná paměť vzniká viktimizací vlastní identity Romů, kdy vlastní rodinnou historii sami nepokládají za zapamatování hodnou (viz rozhovor s autorkou Kateřinou Sidiropulu Janků níže), ale výrazně tomu přispívají i další aktéři.
Akt marginalizace v konfliktu o veřejný prostor
V rámci záboru místa brněnské výstavy došlo k ukázkovému obnažení jednoho ze způsobů, jak lze veřejný prostor a hlasy, jež do něj chtějí promlouvat a obohacovat jej, deformovat z pozice dominantních institucí. V Ostravě-Vítkovicích místní úředníci vyšli organizátorům vstříc a expozice se stala funkční součástí průchozího prostoru před místním kostelem. Nový objekt nešlo ignorovat, stal se novým elementem korza, který nutil klást otázky po významu objektu (hele, co to je?).
Schopnost expozice narušit zažité pořádky veřejného prostoru se ale bohužel v Brně díky obstrukcím úředníků nepovedl. Původní záměr promlouvat výstavou na frekventovaném místě před kinem Scala, nebyl městskými dohlížiteli občanských pořádků akceptován. Místo vyplnění veřejného prostoru intervenující romskou pamětí se jí dostalo pouze trpěné existence s časovým omezením na nádvoří Pražákova paláce. Symbolický akt aktivity vkročení do výstavního domu zde nefunguje. Aktivními se stáváme již při vstupu do prostoru na nádvoří Pražákova paláce, kam vcházíme proto, abychom expozici navštívili.Paměť romských dělníků potom rezonuje pouze v „ghettoizovaném“ prostoru „galerijního bezpečí“ vymezeném nádvořím, nepřejde sama ulici, neprochází městem spolu s těmi, kteří s ní byli konfrontováni, nereprodukuje se, nekomunikuje, nedýchá.
Takhle se v praxi děje/dělá marginalizace – stačí marginalizovanou skupinu, její historickou paměť či výstavu, která o ní referuje, prostorově vyčlenit z veřejného prostoru toku lidí.
Nevyslyšená vyprávění
Romové pro majoritu nejvíce asociují kategorie jako problémy, sociálně vyloučení, „nepřizpůsobivost“ apod. Do těchto kategorií jsou zahnáni bez nároku vyprávět o sobě příběhy jiné. Ty by přitom mohly vztah majority a Romů „narovnávat“ skrze narativy pracovní imigrace slovenských Romů, protože práce i přes zřetelné proměny jejího významu, představuje jednu z ústředních hodnot současného pozdního kapitalismu: krom toho, že symbolizuje zdroj bohatství a eliminaci chudoby, je vnímána jako integrující prvek společnosti, jejíž občané jsou vnímáni zejména jako občané pracující (slyšíme zřetelný dozvuk Weberovy protestantské etiky, hlavní motor expanze kapitalismu). Občanská společnost ale nutně potřebuje občanský prostor a o ten je nutné bojovat, protože není samozřejmostí. Svědčí o tom i trpěná existence výstavy Khatar san?
Rozhovor
Projekt O Leperiben je jedním z mála, které je možné v českém kontextu pokládat za aplikovaný. Pokouší se totiž aktivně rozvíjet mezigenerační historickou paměť v romských rodinách původem ze Slovenska. Mám pocit, že odosobněné označení „projekt“ přitom není úplně na místě. Daleko případnější je aktivity tvůrců výstavy označit jako tvůrčí, participativní, komunitní proces. Setkání s „mámou“ projektu, etnografickou socioložkou Kateřinou Sidiropulu Janků (FSS MU) nabíjí. V rozhovoru se dotkla toho, v čem spočívá jeho aplikovanost, intervenční postup, specifická problematika marginalizace romské paměti a v obecné rovině jsme se dotknuli sociálních rámců (západní, evropské) paměti.
Rozhovor v podobě audio-foto koláže najdete na našem vimeo profilu:
Michal Pavlásek