Je 13. 11. 2014, čtyři dny do významného státního svátku. V hlavní přednáškové místnosti budovy Fakulty architektury na pražské ČVUT sedí asi stopadesát lidí a upřeně straží uši do sluchátek. Koná se simultánně překládaná prezentace o regeneraci sídlišť ve francouzském prostředí, konkrétně na předměstí druhého největšího francouzského města, Lyonu. Přednáška je součástí dlouho očekávané mezinárodní konference Sídliště, jak dál?, která dosud nemá v českém prostředí obdoby. Téměř po pětadvaceti letech od pádu socialismu se stává sídliště zájmem koncentrované, mulitidisciplinární a odborné diskuse. Pozdě – a v určitých ohledech možná trochu rozpačitě -, ale přece.
Tento blogový příspěvek je psán za účelem zhodnocení ideového a teoretického přínosu zmiňované konference. Z formálního hlediska, proběhla konference velmi hladce a zájem i ohlas byl dle počtu přítomných účastníků až nebývale velký. Obzvláště náhledy týmů, které přijely prezentovat ze zahraničí, poukázaly na to, jak komplexním procesem taková regenerace sídliště je a kolik lidského úsilí je k její smysluplné realizaci zapotřebí. Nizozemci nám tak ukázali časový rozměr problému (předměstí Amsterdamu Biljmermeer), již zmiňovaní Francouzi (Vaux-en-Velin), že se problém dá řešit i pomocí celostátně působících organizací a Němci (Grünau v Liepzigu), že změna je možná i v prostředí sídlišť v zemích bývalého východního bloku, která se od dvou předně zmiňovaných prostředí západních zemí značně liší. Všechny projekty však byly aplikovány na státní bytový fond.
Zdroj: https://www.facebook.com/sidlistejakdal/photos_stream
Právě zde leží hlavní limita možnosti regenerace sídlišť v českém kontextu. Tento problém rezonoval na pozadí celé konference. Dlouho se bavíme o regeneraci, ale velmi málo hovoříme o tom, co je její faktickou překážkou. Bujarou privatizací fragmentarizované sídlištní bytové fondy jsou jedním problémem. Hlubší problém se však rozprostírá takříkajíc „před paneláky“. Na našich sídlištích brání nastartování koncepční regenerace mimo privatizace ještě zhoubná binarita majetkových vztahů mezi městskými částmi a městskými úřady. Jeden příklad z praxe: sídliště Černý Most, kde pracuji, se rozkládá z devadesáti procent na pozemcích spravovaných magistrátem (potažmo TSK). K problémům, které tento stav přináší jak místní radnici (i v rovině drobných zásahů), tak zdejším obyvatelům (kterým často nezbude nic jiného než například guerillové zahradničení), jsou úředníci magistrátu zpravidla nedoslýchaví. Netvrdím, že existuje jednoduché řešení. Pokud se však nerozvine velmi strukturovaná diskuse o tom, jak tento neblahý majetkový stav řešit, nebude smysluplná regenerace jakéhokoliv většího sídlištního komplexu možná.
Právě možnost široké diskuse konferujících se dá považovat, za zlomový milník, který přináší podobnou změnu pohledu na sídliště podobně jako tomu bylo po roce 1989. Porevoluční odsudky typu „sídliště jsou králíkárny, mraveniště, termitiště“ atd., byly snad už s konečnou platností odsunuty alespoň v odborných kruzích mimo zájem oficiálního diskursu. Okrajovost koncepčního přístupu k sídlišti v posledních dvou a půl desetiletích je příkladem nadvlády názoru, že sídliště je něčím nelidským. Možná, že ano. To ale přeci neznamená, že je třeba jej razantně redefinovat nebo dokonce bourat. Reakce v podobě adorace sídlišť také není na místě. Proto je třeba pracovat s oběma náhledy a ani jeden z nich nepovažovat za přirozený.
Zdroj: https://www.facebook.com/sidlistejakdal/photos_stream
Na výše zmíněném náhledu by se asi účastníci vesměs shodli. Konference však podprahově a mimoděk definovala dva problémy, které leží v hloubi celého regeneračního „diskursu“. Velmi hezky toto urbanistické (ne)pochopení sídliště dokreslila výstava studentských projektů zabývajících se regenerací několika sídlišť po celé republice (práce studentů ateliéru Michala Kohouta, hlavního organizátora konference). Tyto projekty byly po dobu konání konference vystaveny v hale budovy fakulty. Pro obecnou představu pracuje většina projektů se zastavěním proluk, drobnými demolicemi a doplněním nesouvislých „polobloků“ paneláků do urbanisticky srozumitelnějšího kabátu (v budoucnu by měly být k nahlédnutí zde: http://www.sidlistejakdal.cz/galerie/studentske-projekty/).
První dílčí problém těchto návrhů je sociální a leží – odhlédneme-li od výše zmiňovaných majetkových problémů – v rovině poměrně rigidní mentality mnoha obyvatel dnešních sídlišť. Generace prvních rodičů na sídlišti je dnes ve věku, kdy velmi oceňuje status quo. Tak razantní zásahy do charakteru jejich domova by při osobní konfrontaci mohly vyvolat silnou nevoli. Obzvlášť idea bourání, je v tomto ohledu něčím, co by v českém prostředí bez systematické a dlouholeté indoktrinace nikdo nepochopil. Zmiňovaný problém poukazuje na to ,že architektům často chybí hlubší znalost sociálního prostředí v místě regenerace. Zmiňované projekty rozhodně nejsou v celém svém rozsahu vadné. Dá se zde nalézt plno velmi zajímavých a inovativních návrhů (např. podzemní garáže ve vnitroblocích). Často se je však k nahlédnutí plno nepochopení a naprosto neopodstatněných zásahů do fungování prostoru (přesouvání ulic, uzavírání bloků). Pokud by takové návrhy měly šanci na realizaci, musely by být podrobeny korigování vzniklému na základě dlouhodobé participace lokálních obyvatel a je naprosto jisté, že by výsledné projekty vypadaly jinak.
Druhý – z ideového hlediska daleko závažnější – problém zde nazývám chybou nastavení diskurzu. Vychází vlastně z prvního problému. Architekti Kohout a Tittl ve svém velmi rázném článku (Morfologie a adaptabilita pražských sídlišť“, STAVBA 01/2013) jasně definují základní urbanistické problémy panelových sídlišť. Ohánějí se přitom mimo jiné protikladem strukturovanosti městského a nesrozumitelnosti sídlištního prostoru. Z čistě urbanistického hlediska se dá s tímto předpokladem v zásadě souhlasit. Mylnost tohoto předpokladu se skrývá v sociálním rovině a v pochopení kontextu sídlištního života. Podobně jako v případě narativu o králíkárnách pracují zmiňovaní architekti s tvrzením o nestrukturovanosti a nesrozumitelnosti jako s urbanisticky daným a doložitelným faktem. Zapomínají však na to, že (ne)srozumitelnost sídliště je definovatelná také perspektivou jednotlivých obyvatel sídliště. Při svém dnes již pětiletému výzkumu na sídlišti se s lidmi, kteří by se v sídlišti neorientovali,nepotkávám. Ba naopak, sídliště je zpravidla velmi strukturované, má jasně definované hranice i jasně vyjednané identity. To poslední, co by se zde mohlo jeho obyvatelům stát, je, že by se zde ztratili.
Zdroj: https://www.facebook.com/sidlistejakdal/photos_stream
Dobrá. Co noví obyvatelé? Odpovím otázkami: O co je nesrozumitelnější suberblok na Lužinách a k němu přilehlé ulice, než pravoúhlý systém ulic na Vinohradech? Je jednodušší trefit od paneláku k metru anebo na Vinohradech ze Šumavské do Belgické? V čem jsou volnočasové sídlištní zóny nesrozumitelnější než ty v Dejvicích? Tvrdím, že pouze v tom, jestli místo známe a jestli do něj nesrozumitelnost vkládáme, či ne.
Tato – ve výše zmíněných ohledech – chybná perspektiva spočívá právě v tom, že je urbanistický diskurz vnitřního města aplikován na strukturu, která s vnitřním městem nemá mnoho společného. Velká sídliště jsou specifické lokality, do značné míry vlastně organizmy, které stojí někde na pomezí mezi městem a venkovem. Tuto jejich kvalitu není třeba ničit, ale zasazovat do kontextu a náležitě podporovat, jinak si do budoucna zaděláme pouze na další problémy.
Jak dál? Mám za to, že jsme na začátku. Navrhuji proto, abychom – před tím, než začneme navrhovat komplexní řešení sídlišť jako problému bydlení zhruba třech miliónu obyvatel této země – definovali jako hlavní problém potřebu multidisciplinárního zkoumání a poznání jejich každodenního života. V posledním roce se o zachycení a zhodnocení dosavadního vývoje velmi chvályhodně snaží zejména projekt Paneláci, který měl na mezinárodní konferenci zastoupení zejména v osobě Rostislava Šváchy. Hlavním záměrem tohoto projektu je ovšem zjednodušeně řečeno kulturně-historické a urbanistické prozkoumání fenoménu sídliště. Sociální rozměr sídliště zůstává pouze okrajovým zájmem jeho řešitelů. Právě zde je dle mého hlavní deficit, který společnost i odborná veřejnost sídlišti stále dluží. Vydejme se tedy – mimo jiné – cestou nalézání autentických narativů o životě sídliště, nalézejme jeho živou a žitou historii a snažme se ji adekvátně zhodnotit a propojit s urbanistickými koncepty. Poznané sídliště bude k regeneraci daleko povolnější. Jedině tak bude symbolický přerod „králíkáren“ v „místa k životu“ plně etablován.
Autor se dlouhodobě zabývá výzkumem sídliště.