Jaké jsou naše pozice? Kde stojíme a ovlivňuje to nějak naše vidění světa? Především reflexe našeho vnímání a symbolů kolem nás může být praktickým vkladem této komplexní disciplíny.
Terénní sociální výzkum znamená dopátrat se sdílených potřeb a motivací v původním smyslu, který samotní aktéři vnímají jako autentický. Nejde zde o mandát za někoho hovořit. Jde o pochopení motivů chování jednotlivců a skupin jednotlivců a pokus o jeho předání. Sociální antropologie je schopna toto pochopení přinést a s ním i kritiku sebe sama. A i když tento proces není vůbec jednoduchý, v mnohých směrech by mohl být snazší, než učinit zodpovědné politické rozhodnutí. Říkáte si, že jsem se zbláznil a že asi neznám realitu české politické scény? Opak je pravdou.
Ve stále ještě postsocialistické realitě naší společnosti, která bohatě replikuje sobecké modely ve vyznávání kolektivních hodnot, to může znít absurdně. Rozhodovat za lidi, kteří svěřili svou důvěru, je složitější, než provádět sociální výzkum? Samozřejmě politická realita nás přesvědčuje o opaku. Nicméně k čemu jsou konkrétní intervence bez ověřených socio-antropologických dat. Pokud bude vydáno politické rozhodnutí založené na špatných datech, předsudcích a zkreslených informacích, dříve či později se negativní vliv obrátí proti někomu zapojenému do koloběhu spuštěných akcí a reakcí. Kvalitní vedení předpokládá erudici a zodpovědnost a k tomu potřebuje pochopení společenských jevů.
V české společnosti se přitom paradoxně vedou debaty, které míří hlouběji, než bývalo v minulosti zvykem. Tato situace se čím dál jasněji zrcadlí na příkladu interpretace chudoby. Dnes je snadnější snad než kdykoliv jindy dostat se „vlastní vinou“ do soukolí situací vedoucích k osobním bankrotům především prostřednictvím plíživého zadlužování. Tragickým důsledkům vedoucím k hmotné nouzi a exekucím napomáhají nepřesně formulované zákony, důsledně vymáhané závazky, mlhavé obchodní podmínky mnoha služeb, tichounké naplňování litery zákona, což lze vidět třeba v případě vymáhání soudních poplatků za dopravní pokuty.
Exekuce se rozmáhají rychlostí blesku. Ve veřejné laické diskusi se častěji objevují otázky na oprávněnost exekučních zásahů. Důležitější ale je, že se stále častěji diskutuje chudoba samotná. A to nikoliv pouze v mezích „zaslouženosti“, v níž se projevují rasové, národnostní a sociální předsudky, ale jako širší téma. Téma, které sice nepřekonává předsudky vůči jiným skupinám spoluobčanů, ale vnímá chudobu v nových souvislostech. Otevírá se širší celospolečenská diskuse, která má potenciál vytrhnout chudobu z čistě etnických a rasových interpretací. Tento moment je jedním z mnoha, kdy se otevírá poptávka po vědění jiného typu. Vědění interpretovaného v termínech samotných postižených – lidí postižených osobními bankroty. Jde o vhodný okamžik pro diskusi, jakou optikou se na svět kolem nás díváme, a z jakých pozic ho vykládáme.
Člověk je tvor teritoriální. V každé chvíli svého života je v nějakém prostoru, který dotváří kontext situace. Prostor si člověk vytváří sociálně. V lepším případě prostor kolektivně zabydluje významy, jež jsou dynamickými elementy spojenými s tímto místem. V horším případě si k místům, kde žije, není schopen najít žádný vztah, čímž jsou vytvářeny místa nikoho, místa sociálně nekultivovaná. Ze všech možných prostředí, ve kterých člověk může žít, jsou tímto odcizením postižena nejvíce města a jejich urbánní prostor. Především kumulační periferie měst jako třeba pražská velkokapacitní sídliště jsou potom viděna jako místa, kde se odcizení ve veřejném prostoru promítá i do mezilidských vztahů. Pravda je, tak jako vždy, někde napůl.
Vztah urbánní struktury lidských sídlišť a struktury společnosti je tématem, které pomalu vplouvá do mainstreamu povědomí lidí zabývajících se vedením měst, velkoměst, vesnic apod. Hranice mezi tím kdo jsme My, a kdo jsou Oni v případě jednoho domu, jedné ulice či čtvrti, nejsou nikde stanoveny (s výjimkou některých lidově tvořivých domovních nástěnek). Zároveň ale nevisí ve vzduchu. Lidé jsou si hranic v prostoru vědomi a řídí se jimi. Ovšem, pozice, ze které město pozorujeme, naprosto zásadně utváří konečnou představu o tom, jaké jeho součásti jsou. Je potřeba mluvit o těchto pozicích – o výchozích bodech našich názorů. Ty jsou v drtivé většině nejen nepřiznané, ale také těžko pozorovatelné. Známý citát provázející pražské sídliště na Jižním Městě říká, že „kultura je tam, kde jsou lidé“. Ať už toto heslo bereme metaforicky či v antropologickém smyslu, v jeho spodku je zřetelně čitelný důležitý předpoklad, že nejen kultura, ale i společenské vztahy jsou tam, kde lidé. Město je jako místo protkáno pavučinou vztahů mezi jednotlivci i skupinami. Jak ale poznat, kdo a jak tato místa utváří a co znamenají?
Ať už místo interpretuje starosta městské části, člověk v důchodovém věku s omezenou pohyblivostí, hospodský nejfrekventovanější hospody nebo sociálně vyloučená osoba bez domova je jasné, že „vidění“ stejného životního prostoru každého z nich se bude v důsledku lišit. Jedno místo, mnoho kontextů. Lidé, kteří spolu vůbec nemusí přijít do kontaktu. Přitom každý má své potřeby. Všichni k prostoru vztahují svá přání. Stejné stavby v prostoru mají různé významy. Zdevastovaná zahrádkářská kolonie může být místem hledání nové důstojnosti. Prvotřídní obchodní centrum bodem redukce jinak živoucí residentní čtvrti na jednu ulici s „nákupákem“. Pohybujeme se stejnými místy v jiných sociálních kontextech. Pro pochopení města v jeho mnohovrstevnatém symbolickém obsahu vytvářeného často velmi rozdílnými skupinami obyvatel nestačí vědět, CO si lidé o městě myslí.Toto samotné vědění není příliš platné, protože to, CO lidé říkají, je důsledně ovlivněno tím, kde a komu to říkají. Hovor tváří v tvář se starostou o jednom tématu bude zcela jiný, než hovor o stejném tématu s kamarády v hospodě. Je potřeba vědět, z jaké pozice člověk svoje soudy vydává. Jinými slovy JAK a v JAKÝCH situacích tento názor vyjadřuje a co ho k tomu vede.
Společně s kolegy ze studia Anthropictures jsme v průběhu tří měsíců sledovali pražskou městskou část Praha 14 (Hloubětín, Lehovec, Kyje, Kyje-Hutě, Jahodnice, Hostavice a Černý Most). Mnoho jejích částí, krom jiného i sídliště Černý Most, jsou v pražském kontextu stále velmi stereotypně vnímané jako anonymní okraj Prahy. Rád bych řekl, že neprávem. Celou dobu jsme se snažili reflektovat naše pozice výzkumníka a s tím i celou řadu dalších pozic, názorů a hodnot našich informátorů. Jako výzkumníci, kteří se aktivně zajímali o občanské aktivity, jsme našli více jak 110 neformálních komunitních kolektivů mezi všemi obyvateli Prahy 14. Existence mnoha aktivit, snah a angažovaného chování na místě, které je pro mnohé periférií nejen v prostorovém slova smyslu, se může stát obratem v přístupu k občanské participaci. To je jasným důkazem, že kromě občanských sdružení lze do správy věcí veřejných zapojit i další aktivizované spoluobčany.
Pomáháme místním obyvatelům „vidět“, že se kolem nich dějí výjimečné procesy. Zabýváme se aplikovanou antropologií, ale nutně nevstupujeme do aktivních procesů. Neúčastníme se tvorby reálných politik ani sociálních intervencí. Interpretujeme skutečnost nezávisle a nabízíme pochopení významů, které věcem přisuzují různé komunitní kolektivy na Praze 14. Především neustálou reflexivitou a kritikou svých výzkumných postupů se potom aplikovaná sociální a kulturní antropologie může stát tvůrčím partnerem při nastolování dalších otázek ve vztahu k veřejnému prostoru a společnosti, která jej obývá.
„Kvalitními daty ke kvalitnějšímu městu.“
Lukáš Hanus
Zakladatelé Anthropictures: (zleva) Michal Pavlásek, Lukáš Hanus a Pavel Borecký
