Reklama
 
Blog | Anthropictures

Krátká reportáž z veřejného projednání „10 problémů Prahy 7“

Vyrazili jsme s kolegou Pavlem podívat se na veřejné facilitované setkání občanů Prahy 7, kde se měly definovat nejpalčivější problémy této pražské čtvrti. Zajímalo nás, jak si zastupitelstvo městské části ono participativní plánování s občany představuje. Průběh celé akce překvapil nejenom nás.

Akce, které se dá také říkat komunitní či participativní plánování, patří v  rozvinuté občanské společnosti k jednomu ze způsobů, jak mohou občané plánovat důležitá rozhodnutí společně se zastupitelskou politickou reprezentací. Je to jistý mechanismus nepřímé demokracie, který v sobě sice nemá složku přímé změny, ale je sympatickým motivačním nástrojem a také jednoduchým způsobem, jak mohou demokratičtí zástupci do hloubky diskutovat aktuální problémy s lidmi, kterých se rozhodnutí týkají.

Jsem občanem Prahy 7 a zajímá mě její rozvoj. Je proto dobré vědět, kdo to tady „myslí upřímně“, a kdo jenom vyvolává falešný dojem. Facilitované veřejné diskuse působí velmi efektním dojmem. Nenásilně a jednoduše umožňují všem motivovaným občanům nejen vyjádřit svůj názor, ale především ho kreativně rozvíjet ve společnosti svých sousedů. V těch lepších případech se účastní také političtí představitelé a odborníci města. Výsledkem je nezřídka produktivní kvas, který může definovat zajímavá témata, nebo návrhy řešení. Politikům, kteří berou svůj zastupitelský mandát vážně, potom může takové setkání sloužit jako zpřesňující sonda do skutečného komunitního života, který se v průběhu jejich úřadování nutně v mnohém vyvíjí. Stejně je ovšem možné tuto metodu využít k iluzorní představě, že se občané na něčem podílí, nebo že je přihlíženo k jejich názoru, i když to tak de facto není. V druhém stejně tragickém případě je z jejich připomínek velmi selektivním způsobem vytěženo to, co se vedoucímu diskuse nejlépe hodí. V zahraničí ovšem obecně platí za široce využívaný způsob diskuse s veřejností, z kterého mohou vzejít skvělé nápady. Hlavním smyslem takových setkání je hlubší pochopení postoje občanů vůči diskutovaným kauzám.

Hned po příchodu na veřejné projednání jsme se dostali do poměrně schizofrenní situace. Po našem příchodu byla aula ZŠ Tusarova už pěkně zaplněna. Lidé dokonce stáli po bocích místnosti a zůstal zde jediný stůl, ke kterému bylo možno si přisednout. I když se Pavel ze začátku netvářil, že bychom se účastnili diskuse u stolů, chvilka byla těhotná očekáváním, a my jsme zaujali poslední volná místa v sále. Hned, jak jsme dosedli, tak nás mladík u stolu upozornil, že „toto je stůl pro studenty“. Aniž bychom v tu chvíli tušili, co to přesně znamená, tak jsme prohlásili, že „to jsme přeci přesně my“.

Reklama

Netrvalo dlouho a místostarosta Josef Neuberg představil nejen své kolegy, ale také témata jednotlivých stolů. Jediný stůl bez tématu byl ten náš, „studentský“, kde mělo docházet k intelektuálnímu kvasu tak nějak samovolně, a názory zde vygenerované měly, dle prohlášení místostarosty, ukázat budoucnost Prahy 7. Mírně žoviální tón, kterým místostarosta naznačoval, že náš stůl má jisté mimořádné postavení, vzbudil pochyby o tom, jak vážně to řečník myslel. Mladí lidé byli označeni jako perspektiva pro budoucnost a zároveň mohli definovat cokoliv, co se jim zamanulo. Takže takové communitas, jak by nás možná definoval klasik antropologie rituálu Victor Turner, tedy společnost na okraji, kde jsou minimální pravidla a maximální inspirace.

Většina lidí u našeho stolu byla kolem patnácti let věku. I přesto, že mě zrovna nerostou vousy (a asi ani nikdy nebudou), a Pavla trvale o několik let omlazuje jeho švitořivý optimismus, lehce jsme zvyšovali věkový průměr skupiny. Nakonec jsme ale rádi, že to byl právě stůl s mladými lidmi, kteří se nacházeli na hranici základní a střední školy, u kterého jsme mohli sedět. V tu chvíli marginální postavení celé skupiny a možnost volné tvorby totiž poukázalo na několik zajímavých momentů. Tím nejvýstižnějším se ukázal především ten, že u našeho stolu, jako u jediného v sále, neseděl žádný zástupce radnice – politický ani odborný.

Měřeno výroky samotného místostarosty svědčí absence zástupce radnice, či jakéhokoliv jiného odborníka, o pokrytectví směrem k mladým lidem. Místostarosta Neuberg označil mladé jako „nejdůležitější skupinu pro budoucnost Prahy 7“, a přesto se jim ani on, ani nikdo jiný s vážností tohoto prohlášení dostatečně nevěnoval. Komu by to mohlo přijít přitažené za vlasy, ten by měl slyšet reakce studentů u stolu. Ještě více tento kontrast vynikl, když se ukázalo, že mladí lidé u našeho stolu jsou zástupci studentského zastupitelstva Prahy 7 a mají na svůj nízký věk poměrně mnoho zkušeností ze zahraničí. Jen v posledních měsících navštívili zastupitelstva ve Velké Británii a Norsku, kde mohli diskutovat se svými kolegy, a kde se jim vrcholní zástupci radnic osobně věnovali. Takže se ptám, jakou zprávu těmto mladým lidem, kteří mají srovnání z jiných evropských zemí, dalo zastupitelstvo radnice Prahy 7?

Když dokončili svou prezentaci před plénem, v níž jejich třetím nejdůležitějším bodem byla „nevšímavost politiků k problémům dospívajících“ a zmínili, že se to projevilo také dnes, kdy k jejich stolu nebyl nikdo přirazen, prohlásil místostarosta Neuberg, že tak to není, že když se u stolu stavoval, tak nikdo nic nechtěl. Jak asi číst následné prohlášení pana místostarosty, o tom „že je potřeba říci pravdu“? Nabízí se, že tedy mladí lžou. Nemusím asi dodávat, jak rozpačitě celá situace u „studentského“ stolu vyplynula.

Dle pozorování průběhu veřejného projednání se zdálo, že se sešla velmi pestrá skladba občanů Prahy 7. Nikoliv reprezentativní vzorek, který je ovšem stejně nedosažitelný. Přišli motivovaní občané, kteří svými prohlášeními ukázali některé z možností rozvoje. Přesto ani jeden z cca 70-ti účastníků ani v jednom případě z více jak stovky různých témat nezmínil téma korupce. Nutno říci, že v městské části, která je v mnoha přehledových analýzách v tisku i u watchdogových organizací označována jako jedna z korupcí nejvíce zasažených, to minimálně překvapí. Čím to asi mohlo být?

Možná jste se ještě nikdy podobné akce nezúčastnili. Proto by bylo dobré vysvětlit, že veřejné projednání většinou probíhá u tematických stolů. Každý stůl má svoje téma, kterého se všichni zúčastnění diskuse drží, a snaží se definovat problematiku tohoto tématu. Stůl by měl mít vedoucího diskuse (facilitátora) a zapisovatele řečených nápadů. Zapisovatel je důležitou osobou, protože zapisuje to, co se objevuje v éteru diskuse. Obě osoby by měly být nezávislé na organizátorovi diskuse, aby bylo zaručeno, že nebude docházet k vyřazení témat, která by mohla být neprávem považována za samozřejmá či nedůležitá. K čemu došlo na projednání „10 problémů Prahy 7“? Člověk, který vedl diskusi a zapisoval vydefinovaná témata, byl u všech stolů zástupcem radnice, či její vysoce postavený odborný pracovník. Ještě někoho překvapuje, proč se například korupce a nevšímavost politiků na Praze 7 objevila pouze u mládežnického stolu, kde nikdo z radnice neseděl?

Hranice mezi kvalitním veřejným projednáním s občany a zfušovaným, manipulativním a zavádějícím setkáním je překvapivě velmi tenká. Málokdo umí reprezentativně nakládat s daty za plného vědomí, že se v průběhu diskuse data nesbírají jako houby v lese, ale v plném slova smyslu vytvářejí. Situace je vždy unikátní, stejně jako osazenstvo kreativního stolu. Proto, aby se dala definovat opravdu klíčová témata, tak aby se na nikoho nezapomnělo, aby i ti se slabým hlasem byli slyšet, od toho všeho (a ještě mnohem více) je v diskusi přítomen facilitátor. Tajemně nazvaná funkce je takto nazvaná především proto, aby se nepletla s podobnou funkcí, moderátora. Moderátor nastoluje témata, aktivně se svými názory zasahuje do diskuse, a tím ji kultivuje. Naproti tomu facilitátor pouze umožňuje, aby zaznělo co nejvíce názorů z co největšího počtu stran. V nehodnotící rovině rozvíjí témata a umožňuje diskutujícím, aby otevřeně, bez studu, bez pocitu nátlaku, s pocitem, že je někdo se zájmem poslouchá, sdělili vše, co považují za důležité. A toto je velmi podstatné. I když i politici rádi používají floskuli, že „důležité věci definují sami občané“, málokdy k tomuto procesu definování důležitých témat dojde za skutečně rovných okolností bez zkreslení facilitátorem. Facilitátor musí odolat pokušení protěžovat jemu sympatické téma a hlídat sám sebe, aby všem tématům dal stejnou váhu, a na žádné nezapomněl, protože zapomenout na nějaké téma znamená zcela jej vyloučit. A jak víme, ty nejzajímavější názory bývají menšinové. Takové, které často zapadnou, protože jim není dáno dostatečného slechu.

Politik by měl být iniciátorem veřejné diskuse. Může být i jejím moderátorem, ale rozhodně nesmí být jejím kontrolorem. Přesně toto se stalo na akci „10 problémů Prahy 7“. Naštěstí si na sebe radnice Prahy 7 sama ušila bič tím, že nechala mladé lidi, zřejmě bez domyšlení celé věci,  volně přemýšlet. Mladí lidé se ukázali jako kriticky uvažující, což je asi jedna z nejlepších zpráv z tohoto setkání.

 

Lukáš Hanus

Vaše názory a komentáře s Vámi rád proberu na [email protected] nebo na našem Facebooku.