Antropologie ostatně už dávno není onou nechvalně známou koloniální vědou o divoších v pralese. Byť kreslený vtip o domorodcích schovávajících před antropology televizi zůstává stále populární, klišé v něm obsažené zkrátka už neplatí. A nejenom proto, že se neustále mění definice toho, co je to vlastně antropologický terén a etnografové dnes zkoumají vše od fungování státních institucí, nemocnic, velkých korporací až po strukturu sociálních a aktivistických hnutí nebo politických stran. Pořád se najdou takoví, kteří vyráží i do pralesa a není jich málo, ale s důsledky působení digitálních komunikačních technologií se tam setkají možná ještě palčivěji a urgentněji než kdekoliv jinde.
Když jsem v roce 2008 poprvé přijela do města San Cristóbal de Las Casas ve státě Chiapas na jihu Mexika, kam se od té doby v rámci svého výzkumu stále vracím, sama jsem musela chodit vyřizovat maily do internetové kavárny za 30 pesos na hodinu. Pracovala jsem s mladými lidmi, kteří žijí na předměstí San Cristóbalu, kam se jejich rodiče většinou přestěhovali z okolních horských vesnic, kde se mluvi tzotzilsky nebo tzeltalsky a kromě pár kukuřičných nebo kávových políček tam nezbyl žádný způsob obživy. Moji tzotzilští přátelé tenkrát chodili jednou za týden na internet do knihovny a já jsem je učila používat email, pomáhala jsem jim přikládat do přílohy fotky a společně jsme se bavili googlením všemožných nesmyslů. V roce 2014 je v San Cristóbalu skoro všude wi-fi, minimálně v celém centru města je pokrytí wifi zadarmo a chytrý telefon je povinnou výbavou každého pouličního prodejce suvenýrů, mezi které moji informátoři většinou patří. Od té doby, co jsem zpátky v Čechách, se tak můj výzkum de facto odehrává na Facebooku. Z pralesa chiapaské Lacandonské džungle se stal prales virtuální, ze kterého už se prostě nelze tak jednoduše vrátit a hranice mezi tím, kdy jsem jako výzkumník v terénu a kdy jsem jako soukromá osoba na síti, se začala povážlivě zamlžovat.
A nejsem v tom sama. Subdisciplína digitální antropologie, která se věnuje vztahu člověka a digitálních technologií, v posledních letech kvete a právě sociální sítě (pro něž se vžila zkratka SNS – social networking sites) se čím dál tím častěji stávají antropologickým terénem samy o sobě. University College London loni spustila velký výzkum pod názvem „Global Social Media Impact Study“, který se skrze etnografické případové studie i analýzy dat pokouší naplnit svůj neskromně stanovený cíl – „zjistit, jaký dopad mají sociální sítě na lidstvo a společnost a popsat, jakou roli budou hrát v budoucnosti sociální vědy“.
Zdroj: http://www.ucl.ac.uk/global-social-media/homepage-carousel/03qqmajiang
V našem, tedy českém prostředí, jsou zatím populární především analýzy tzv. velkých dat (big data), které ze shromážděných údajů ze sociálních sítí počítají statistiky a odvozují trendy. Aplikace jako Foursquare nebo obyčejný facebookový „check-in“ umožňují sesbírat obrovské množství dat například o tom, jak často a kde lidé pijí kávu nebo čaj, jí hamburgery nebo nakupují oblečení – monetizace takových dat je nasnadě a jejich ekonomická vytěžitelnost obrovská. Sociální vědce, antropology nevyjímaje, ale mnohem víc zajímá něco jiného – totiž jak se na mém vztahu k pití kávy, čaje nebo nakupování oblečení podepíše to, že nyní mohu tuto každodenní obyčejnou činnost zvěčnit na Instagramu a sesbírat za ní „lajky“ od „followerů“? Jak přesně probíhá sebeprezentace na sociálních sítích a jakým způsobem se promítá zpátky do „offline“ života?
Digitální antropologie vychází z předpokladu, že lidská komunikace na sociálních sítích není o nic více „zprostředkovaná“ než ta, která se odehrává tváří v tvář – jak už si všiml sociolog Erwing Goffman, každá mezilidská komunikace je ritualizovaná, kulturně determinovaná, ovlivněná naším sociálním statusem. Aneb nejen na Facebooku ale i v běžném životě všichni stále hrajeme divadlo. Jak poznamenává antropolog Daniel Miller, bylo by mylné si myslet, že technologie stojí v nějakém protikladu k „lidství“ a že v kontrastu s digitální komunikací existuje nějaká nezprostředkovaná a přímá komunikace. Byť je to tak občas v běžném diskurzu interpretováno, opuštěním digitálních technologií bychom se nestali o nic více lidmi než už jimi nyní jsme. Otázkou tedy stále zůstává, jak technologie mění a naplňují konkrétní podobu našich různých, kulturně determinovaných podob lidství.
Zdroj: https://farm8.staticflickr.com/7285/16452640986_b91a760157.jpg
Digitální nerovnost
A o tu různost tu jde především. Subdisciplína digitální antropologie hraje nezastupitelnou roli především v tom, že si všímá dopadu komunikačních technologií a internetu obecně na takové skupiny lidí, které pro potenciální facebookové marketéry a big data analýzy nijak zvlášť zajímavé nejsou. Příkladem mohou být právě mladí indiáni z Chiapasu nebo Millerem studovaní obyvatelé Trinidadu. Odborníci už mnoho let hovoří o tzv. digital divide, tedy „digitální propasti“, která odděluje ty, kteří mají přístup k digitálním technologiím od těch, kteří ho nemají, nebo ho mají omezený a logicky tak kopíruje a prohlubuje existující mocenské nerovnosti. Propasti se ale otevírají i mezi jednotlivci, kteří přístup k technologiím mají poměrně snadný, ale díky svému marginalizovanému postavení v globálních strukturách nemají dostatek nástrojů na to, aby s ním zacházeli stejně jako privilegovaní občané Evropy nebo Spojených států. Z různých etnografických analýz tak vyplývá především to, že samotné internetové připojení onu nechvalně známou „digital divide“ rozhodně nezacelí. Byť se píšou stovky studií o tom, jaký je demokratizační potenciál internetu a jakou roli hrály sociální sítě v revolucích 21.století (Arabské jaro je nejlepším příkladem), etnografové svými výzkumy z různých částí světa ukazují, že pro mnohé obyvatele naší planety je internet mnohem spíše dalším z mnoha masmédií zprostředkovávajících svět, který nicméně v offline realitě zůstává nedostupný. Již zmiňovaný Daniel Miller proto také mluví o konceptu tzv. polymédií. Při svém výzkumu, ve kterém společně s antropoložkou Mircou Madianou sledoval využití komunikačních technologií ženami-migrantkami, které jejich práce vzdálila do rodiny, si totiž všiml jedné podstatné věci – sociální média jsou dnes dostupná téměř každému a jejich využití už tedy není nijak omezeno dostupností či cenou. Přesto ale sociální pozici člověka významně ovlivňuje, jaká média, resp. jakou kombinaci pro svou sebeprezentaci či komunikaci zvolí. Matky migrantky jsou tak nadále považovány za špatné matky, které opustily své děti, přestože jsou s nimi denodenně v kontaktu přes Skype.
Na mém Facebookovém profilu se mezitím dál prolíná můj osobní život s životem v terénu, aniž bych to mohla nějak významně ovlivnit. „Máte moc hezkou zahradu, Mari“, píše mi přes chat moje dvacetiletá mexická kamarádka Cristina svojí nezaměnitelnou psanou španělštinou, která vypadá spíš jako fonetický přepis španělských slov – její rodná tzotzilština se totiž skutečně fonetických přepisů drží. Mezitím co vymýšlím, co na ten dobře míněný kompliment odpovědět, mi zabliká další zpráva: „Je to vlastně hezký, že se takhle můžu podívat, jak to u Vás doma vypadá,“ pokračuje (konverzaci vyvolala fotka mojí čtyřleté neteře na zahradě mých rodičů). „Ne že bych se tam teda mohla někdy fakt podívat“ zakončí konverzaci nekonečnou řadou smajlíků. A o tom to asi přesně je – zatímco já můžu na Facebooku vesele lajkovat fotky svých mexických známých a následně sednout na letadlo a doletět se na všechno podívat osobně, pro Cristinu je fotka na Facebooku vlastně jenom připomínkou toho, jak neskutečně daleko pro ní můj domov v ne-virtuálním světě stále zůstává. Na Facebooku jsme v tu chvíli obě stejně, ale propast mezi námi není o nic menší, jen je možná ještě o něco lépe viditelná.