Na jaře letošního roku vydala kancelář Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zprávu, která potvrzuje, že na světě je nyní nejvíce uprchlíků od druhé světové války. Nejakutnější je v současné chvíli situace v Sýrii, odkud uprchly už milióny lidí. Zatímco okolní země jako Rakousko nebo Německo už přijaly několik desítek tisíc syrských uprchlíků, v České republice bychom je zatím spočítali téměř na prstech jedné ruky. Podle odhadů Organizace pro pomoc uprchlíkům má přitom Česká republika za současného stavu kapacitu přijmout zhruba tisícovku uprchlíků (a to je pořád ještě o dost méně, než jich už přijalo třeba takové Bulharsko). Poslední dlouho vyjednávaný pokus přivézt do České republiky 15 syrských uprchlíků z uprchlických táborů v Jordánsku však selhal – Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP je řízený Tomášem Haišmanem, nikým nevoleným úředníkem, který svou funkci zastává už více jak 20 let) rozhodl, že tito lidé by mohli „představovat bezpečnostní riziko“. Ministr Chovanec se nechal slyšet, že „bezpečnostní složky státu budou velice, ale velice pečlivě vážit, koho do České republiky případně pustíme nebo nepustíme“. Jistě, opatrnost před krvežíznivými islamisty je namístě – nutno ale dodat, že v případně zmíněné patnáctky se mělo z větší části jednat o zraněné či nemocné děti, které nutně potřebují lékařskou péči.
Před několika dny jsem seděla v jedné pražské kavárně s paní Aishou (pozn. – jména jsou v zájmu zachování anonymity změněna). Aisha žije v Ostravě, dlouhou dobu strávila v jednom ze dvou českých uprchlických zařízení v Kostelci nad Orlicí. Ona i její manžel a devítiletá dcera už půl roku čekají v Česku na rozhodnutí OAMPu ohledně své žádosti o azyl. Když Aisha popisuje svou cestu z Iránu do České republiky, několikrát se rozpláče. O několika měsících, které s manželem a s dcerou strávili jako „nelegálové“ v Řecku, kde překročili hranice Evropské unie, nechce mluvit vůbec. Stejně tak jako nechce mluvit o důvodech jejich odchodu z Iránu – „to, co se tam dělo, je prostě příliš bolestné. Tady si to nikdo neumí představit,“ říká. Jiný z jejích souputníků v čekání na rozhodnutí úředníků z OAMP je mladý syrský muž (říkejme mu třeba Ahmed), který se podobně strastiplně do České republiky dostal přes několik dalších evropských zemí. „Nemůžu pracovat, nemůžu teď dělat vlastně nic. Nevím, co budu dělat, pokud azyl nedostanu – cítím, že bych se měl vrátit do Sýrie a bojovat za svobodu svých lidí. Ale upřímně si nemyslím, že je někdo z mé rodiny ještě naživu“, věcně a suše konstatuje a mě běhá mráz po zádech.
Čeká všechny žadatele o azyl v Česku stejný osud? Ne tak úplně. Ze zcela jiného soudku je příběh Juana – bubeníka kubánské rockové kapely, který se rozhodl v Česku zůstat během turné, protože na Kubě by pravděpodobně už nemohl ani dělat hudbu, ani studovat či se vrátit k nějakému normálnímu životu. Juan dostal kladnou odpověď na svou žádost o azyl z OAMPu po necelých dvou týdnech. Nyní žije v Praze, chystá se studovat a založit novou kapelu. Když vám na Kubě zakážou hrát a studovat (nehledě na to že Juan z Kuby vycestoval na turné legálně), je to trochu slabší kafe, než když vám v Sýrii vystřílejí rodinu, jenže české normalizační zkušenosti je to tak nějak bližší a uvěřitelnější.
Pokud by někdo chtěl namítnout, že se třeba jedná o výjimku, není tomu tak: v rámci programu MEDEVAC, skrze který ministerstvo vnitra uvolňuje prostředky na zdravotní pomoc uprchlíkům a který měl posloužit i oněm syrským dětem, bylo zároveň do České republiky už transportováno 27 občanů Ukrajiny. Lidé, kteří se v rámci MEDEVAC dostanou do české zdravotní péče, nemají sice rovnou garantovaný nárok na udělení azylu, ale předpokládá se, že o něj po propuštění zažádají. A rozhodně se nepředpokládá, že by se chtěli vracet do svých zemí, odkud byli díky svému život ohrožujícímu stavu odvezeni. Zatímco u kubánských a ukrajinských občanů to neposuzujeme jako „bezpečnostní riziko“, Syřané a Iráčani zjevně tímto sítem tak snadno neprojdou. Přitom šance, že je mezi ukrajinskými azylanty někdo z ukrajinské ultrapravicové scény je násobně vyšší, než že se mezi syrskými dětmi objeví budoucí islámský terorista.
Když se na tento „nesoulad“ v jiném kontextu pokusil upozornit právě výše zmiňovaný náměstek Petr Drulák (viz například tento článek), ocitl se pod okamžitou palbou ze strany všech možných obránců lidských práv (tedy vybraných práv pro vybrané lidi). Naše podpora disentu na Kubě je přece tradice zavedená prezidentem Havlem. Stejně tak je naší povinností stát na straně Ukrajinců proti Putinovi – tato podpora lidských práv je přece základním kamenem naší demokracie, zaznívalo ze všech stran (a Kateřina Jacques už pro jistotu vyvěsila z okna tibetské vlajky). Jakýkoli pokus o reflexi tohoto lidskoprávního kánonu je veřejností i novináři brán pomalu jako svatokrádež. V oslavách 17. listopadu pak vyvrcholilo pohoršení nad každým, kdo do takto definované škatulky demokrata a bojovníka za svobodu nezapadá. Na Národní třídě se mávalo červenými kartami a studenti, kteří nesvobodu nezažili, mohutně děkovali lidskoprávním bardům (včetně nebožtíka Havla, který celou věc již těžko může komentovat) za svou iluzorní svobodu.
O uprchlících ze Sýrie, jimž nikým nevolený úředník sedící v kancelářích OAMP jakákoliv základní lidská práva šmahem upřel, nepadlo ani slovo. A nikdo z protestujících nevyužil onu oslavovanou svobodu k tomu, aby se za ně postavil.
Takže nakonec nezbývá, než se ptát: jak moc je vlastně svobodná, demokratická a vyspělá společnost, jejíž smetánka tráví čas tím, že se pohoršuje nad demokraticky zvoleným prezidentem, ale bezprostřední utrpení syrských dětí, kterému mohla zamezit, jí nechává úplně chladnou? Proč nestojíme na Národní s červenými kartami pro úředníky ministerstva vnitra za to, že svým jednáním porušují a cupují na kousky všechny hodnoty, na kterých prý naše demokracie stojí? Za každou cenu se vymezovat vůči Rusku, v hospodě pak briskně analyzovat mezinárodní vztahy a bít se za náš koncept lidských práv, jež nám prý hlava státu chce vzít a potom lhostejně pokrčit rameny nad umírajícím dítětem jenom proto, že by jeho léčba stála každého z nás asi tak půl halíře na daních – to si zaslouží kartu rovnou krvavě rudou. Ne prezident Zeman, ale my sami jsme nebezpečím pro lidská práva a demokracii.