„Homeless“ sem „homeless“ tam aneb o tom, jak je člověk člověku nejlepším lékem

Federace FEANTSA[1] definuje bezdomovectví jako „absenci vlastního, trvalého a přiměřeného obydlí. Bezdomovci jsou ti lidé, kteří nejsou schopni získat vlastní, trvalé a přiměřené obydlí, nebo si nejsou schopni takové obydlí udržet kvůli nedostatku finančních prostředků nebo jiným sociálním bariérám“. V koncepci k řešení problematiky bezdomovectví pro období 2013 – 2020[2] schválené radou hlavního města Prahy se lze dočíst, že jen v Praze se pohybuje na 4000 „bezdomovců“, z nichž asi 1500 žije na ulici. Dále pak koncepce hovoří o takzvaných „potenciálních bezdomovcích“, což je 5 až 10 tisíc domácností, jejichž možnost ztráty střechy nad hlavou hrozí v poměrně krátkém čase. Navíc, jak se také dozvíte, současné odhady posunů v počtech lidí bez domova v Praze naznačují nárůst na přibližně 6 600 do roku 2014 a dokonce 13 000 v roce 2020. Sice se prý odhady mohou v nejrůznějších směrech odchylovat, „nicméně trend nárůstu počtu bezdomovců v hlavním městě v nejbližších letech je nepochybný“. Tak to bychom měli kvantitativní shrnutí. Koncepce sice dále upozorňuje na potřebu diferencovaného přístupu k „bezdomovcům“ a vidí základ efektivního řešení problému ve spolupráci všech zainteresovaných aktérů, včetně bezdomovců samotných, nicméně hned v zápětí zcela veřejně dodává, že v otevřené společnosti fenomén bezdomovectví nelze nikdy zcela „vyřešit“.

V následujících řádcích nechci rozhodně psát o nepochybnosti či pochybnosti daných čísel, na tu jsou tu jiní odborníci, ráda bych však napsala o mnou pozorované realitě z jedné nejmenované městské části, kde jsem se pohybovala přibližně 2 měsíce v rámci antropologického výzkumu. Psát o mé zkušenosti z tohoto výzkumu jsem se rozhodla, protože mi tato práce více než cokoliv jiného umožnila jiné pochopení celé problematiky sociálního vyloučení. Metoda zúčastněného pozorování a antropologické nahlédnutí celé otázky mi zprostředkovaly jiný úhel pohledu na fenomén bezdomovectví a jeho možná vyústění.

V  lokalitě daného výzkumu je řešení negativních jevů, které bezdomovectví často provázejí, jako hlučnost, zápach, pití alkoholu na veřejných prostranstvích, atd. na denním pořádku. V některých lokalitách to došlo tak daleko, že byl městský mobiliář pod heslem, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, odstraněn, a tak si ve veřejném prostoru sice „bezdomovci“nemají kam sednout, ale s nimi stejně tak ani místní obyvatelé. Problém se tím samozřejmě neřeší, pouze přesouvá a represivní strategie nejen že nechává bez povšimnutí diferencovaný přístup k „bezdomovcům“, ale velice efektivně eliminuje veškerý společenský život ve veřejném prostoru jako takovém.

V koncepci k řešení problematiky bezdomovectví pro hlavní město Prahu se mimo jiné hovoří o nutnosti rozvíjet „služby pro možnost návratu co největší části bezdomovců do obvyklého způsobu života“. Tak nějak si nejsem úplně jistá, jestli je odstranění mobiliáře tím správným řešením, a proto bych se ráda podělila o zkušenost se strategiemi, které, jak je nutné podotknout, si vytvořily samy osoby v nepříznivé sociální situaci a k integraci určitě směřují více než ony odstraněné lavičky. Přesněji řečeno reakcí na „zabírání“ veřejného prostoru „bezdomovci“ nemusí být nutně jeho likvidace, ale naopak svěření tohoto prostoru těmto osobám se závazkem pravidel a povinností tak, aby se mohly stát jeho plnohodnotnou součástí. Jak konkrétně by takový „návrat“ do života mohl vypadat, se Vám pokusím zdokumentovat na jednom zajímavém fenoménu, který jsem z etických důvodů pro tyto potřeby přejmenovala Homeless farma.  

Když jsem šla na farmu poprvé, ač zdatná antropologožka, nemohla jsem se oprostit od stereotypní směsi pocitů strachu a hnusu. Myslela jsem si, že potkám postarší opilé a nepříjemně zapáchající muže s igelitkami přes rameno, oblečené neoblečené, kteří nebudou mít absolutní zájem si se mnou o čemkoliv povídat. Homeless farma a její osazenstvo mě ale mile překvapilo. Několik starších zahrádkářských chatek s přilehlým pozemkem, záhonky a drobná zvířata, čisto a útulno, milí upravení lidé, kteří byli ochotní mi svěřit své životní příběhy. Farma vznikla ze staré zahrádkářské kolonie, kterou město skupince pronajalo zhruba před 9 lety. Překvapivě tento pronájem pomohli zprostředkovat dva místní policisté, kteří i nadále nad farmou drží ochrannou ruku ve smyslu legislativního a jiného poradenství. Komunita se zpočátku proměňovala a musela přestát sebevraždu jednoho z jejích členů, ale v posledních 6 letech je osazenstvo neměnné, jen občas v zimním období někomu dalšímu pomůžou nabídnutým přístřeším. Každý z nich je osobnost, za kterou se skrývá unikátní životní příběh a pro každého z nich je na farmě místo. Tonda[3] se stará o zvířata a rád vaří, jeho guláš je vyhlášenou specialitou. Petr je původním zaměstnáním zedník obkladač, rád kutí, a tak pomáhá všem s opravami chatek, Václav má na starosti záhonky a zahradu, Světlana se stará o komunikaci s úřady. A takhle jich tu žije v současné době osm. Žádná nízká míra sociální adaptability, ale právě naopak. Jak mi řekl jeden z „farmářů“: „Člověk vydrží dva tejdny o hladu, leta bez střechy nad hlavou, ale nesnese samotu. My tady ráno v pět vstaneme, dáme si kafíčko, popovídáme a pak se rozhodne kam pudem, jestli s kárkou na papír nebo něco opravovat, pořád je co dělat, ale de to úplně jinak než kdybych byl sám“.

Moment sdílení je myslím pro tuto komunitu stěžejní. Jeden je druhému oporou, ale také bičem. „Všichni musíme makat“, říká Pepa, „někoho musíš honit, ale jinak to nejde“. Sdílí mezi sebou v rámci farmy téměř všechno, ale nejen to. Kdykoliv zamířím na návštěvu, odcházím s další částí do mozaiky příběhů, s „bio“ vejci od Tondových svěřeňkyň a pozvání na oběd ani nepočítám. A tak jsem se i já naučila přicházet s kávou, masem či zavařeninou a novou historkou k dobru.  Může se to zdát jako idylka, ale chatky jsou bez elektřiny a vody, při poslední návštěvě jsem se dozvěděla, že letošní krůťata sežrala do jednoho liška a jeden ze psů musí k veterináři kvůli kožním problémům. Prostě každodenní realita.

Nevím, jestli tento model spadá pod nějakou koncepční škatulku strategie k řešení problematiky bezdomovectví. Jisté ale je, že funguje, že je dlouhodobě udržitelný a že by neměl zapadnout. Také demonstruje to, že tito lidé jsou schopni fungovat samostatně a bez velkých vnějších intervencí. A co je možná nejdůležitější, jsou příkladem pro ostatní, kteří se ocitli ve stejné situaci jako oni před lety. Nedaleko Homeless farmy vznikly v poslední době podobné modely, kdy jednotlivci, páry či malé skupinky lidí bez přístřeší uzavřeli dohodu s majitelem opuštěného objektu, pronajali si ho a hospodaří na přilehlém pozemku. Majitelé svolili možná i proto, že znají Homeless farmu a „bezdomovci“ se rozhodli vyměnit ulici za „domov“ možná právě proto, že mají naději, že i jim by to mohlo vyjít.

Můžeme se tedy dál přesvědčovat, že „bezdomovectví patří k euroamerickému civilizačnímu okruhu na začátku 21. století“[4] a že nelze nikdy zcela vyřešit, anebo můžeme pozorovat reálné příklady řešení, poučit se z nich a na základě nového porozumění celé věci hledat nestandardní řešení. Neboť jak říká staré africké přísloví: „Člověk je člověku nejlepším lékem a práce je lék chudoby“.

Pavla Burgos

[email protected]