Je-li na této doméně našim cílem přibližovat antropologickou perspektivu nazírání světa kolem nás, nelze se vyhnout Dluhu Davida Graebera (v originálu Debt: The First 5000 Years), jež může být v symbolické rovině pokládán za splacení „dluhu“ sociálních vědců veřejnosti, protože ta se s jejich výstupy jen zřídka kdy má možnost seznámit. O tom, že kdyby tomu tak bylo i v případě Graeberova Dluhu, byla by to velká škoda, budou následující řádky.
Antropolog a aktivista
Nejprve krátce k autorovi. David Graeber se kromě antropologie již mnoho let hlásí k tzv. novému anarchismu a byl jedním z hlavních představitelů hnutí Occupy Wall Street, platformy odporu proti globální sociální a ekonomické nerovnosti. Stal se jedním z mála antropologů, který dostal prostor artikulovat svůj postoj k současným společenským otázkám (najmě odmítnutí stávajícího ekonomického systému – neoliberalismu) v masmédiích. Obecně můžeme říci, že se ve svém díle pokouší propojovat vidění světa optikou nového anarchismu s antropologií, což se promítá do jeho návrhů řešení globálních finančních problémů. Spolu s alter-globalizačním hnutím je přesvědčen, že dluhy by chudým zemím měly být odpuštěny, zatímco morálním požadavkem znějícím unisono ve veřejném prostoru je omílání mantry „dluhy se přece musí splácet“. Přitom se nejedná o žádný ekonomický fakt, nýbrž morální imperativ, který ve své poslední knize proto podrobuje širší analýze. Z dluhu-slova, se totiž stal dluh-Ideologie éry globální kapitalismu, slovy V. Bělohradského epochy dluhu.
Graeber se pokouší o úkol zdánlivě nemožný. Předložit alternativní výklad vývoje dluhů a jeho společenského chápání v průběhu posledních pěti tisíc let. Alternativní vůči čemu? Vůči dosavadnímu velkému vyprávění „otců zakladatelů“ ekonomie. Pozadí Graeberových tezí vychází ze zkušeností, které získal během svých etnografických výzkumů na Madagaskaru, jež mu napomohly k originálním interpretacím vývoje vztahu dluhu a společnosti v historickém vývoji.
O zrelativizování morálky a Mýtus výměnného obchodu
V první kapitole O zrelativizování morálky předkládá ústřední teze, které dále v knize prověřuje na bohatém historickém materiálu – např. klíčovou funkcí peněz je dle něj jejich
schopnost proměnit morálku v neosobní propočty, tedy zcela jinou kategorii, čímž dojde k ospravedlnění jednání, které bychom za spravedlivé nikdy považovat nemohli (s. 14). Jednou z ústředních otázek knihy pak je, proč násilí nebo jeho hrozba mění mezilidské vztahy v pouhou chladnou matematiku. Aby mohl vytvořit základnu nového příběhu dějin dluhu, hned v dalších třech kapitolách podrobuje kritice konstitutivní teze, o něž se ekonomie dosud opírá. Jde zejména o chybný předpoklad A. Smithe a dalších reprezentantů stávajícího kánonu, že dějiny peněz nemají svůj počátek ve směnném obchodu, z něhož vzešly a záhy poté došlo ke vzniku úvěrových systémů (kapitola Mýtus výměnného obchodu) – mince se totiž objevily mnohem později a nikdy úplně úvěrový systém nenahradily. Právě v těchto prvních čtyřech kapitolách, kde argumentuje proti samotným základním kamenům „příběhu peněz“, je Graeber nejpřesvědčivější a dokonale v nich uplatňuje antropologickou imaginaci, zvláště když představuje dosavadní pojetí role dluhů ve fungování společnosti.
Systém beznaděje
V dalších partiích (kapitola 5–7) již při analýze používá vlastní pojmový aparát. Uvádí pojem komunitní lidská ekonomika (peníze v komunitě nereprezentují to, jak kvantifikovat cenu lidského bytí), aby ukázal, jak došlo k proměně lidí na předměty směny ekonomiky. Podoba komunitní lidské ekonomiky se začaly hroutit například uvrháváním válečných zajatců do otroctví. Tímto se dostal k důležité myšlence, a sice že výpočet dluhu je závislý na shodě v hodnotových kategoriích. Pro vznik takové formy vztahů, kdy se člověk stává ekvivalentem zboží, bylo nutné užití násilí (mluví o násilí fyzickém, ne symbolickém). Člověka je nutné vytrhnout z přirozené sítě sociálních vztahů, ze své společnosti. Pouze tak je totiž možné lidi degradovat na zboží, což jej vede k formulaci znepokojivého tvrzení, že se naše politické a právní myšlení zakládá na logice otroctví.
Zodpovídá tak i další otázku – jak došlo k tomu, že o morálních závazcích mezi lidmi přemýšlíme jako o dluhu a tím pak ospravedlňujeme jednání, které bychom jinak za morální nepovažovali. Rozdíl mezi dluhem a morálním závazkem pak vymezuje tím, že dluh lze spočítat – věřitel může přesně vyměřit, kolik mu dlužník musí zaplatit (to je ona výše zmíněná shoda hodnot). Zkrátka laskavost vyčíslit nelze, finanční zadluženost ano. Pro popis současného systému navrhuje pojem financializace všedního dne (s. 296), která vyplňuje i prostor, který byl dříve spojen s komunismem všedního dne (s. 258). První pojem je totožný s neoliberalismem; reprezentuje tak ideologii pokládající nejen trh, ale též kapitalismus, za klíč organizace takřka všech sfér života člověka. Druhý pak odkazuje k různým formám sousedské výpomoci v minulosti, tedy osobním vazbám, jež stojí mimo ekonomický rámec. Heslo „platit své dluhy“ je tak v tomto světě definicí morálky. Smyslem těchto pojmů je zbavit nás většiny starých kategorií myšlení, neboť jsou inherentní součástí toho, co Graeber považuje za systém beznaděje (s. 302).
Dluh jako slib zkorumpovaný počty a násilím
Důvodem podle něj je fakt, že historie trhu je odlišná od podoby, jaké jsme o něm dosud uvažovali. Zároveň říká, že všechny finanční imperativy nás nutí redukovat samotný rámec lidství na kořistnictví. Splacení dluhu do poslední koruny ale dle něj není nehybným základem morálky, ale úmluva mezi lidmi. Pokud žijeme v demokracii, pak lze společnost uspořádat jiným způsobem, tudíž tuto úmluvu odmítnout. V tomto okamžiku, stejně jako v samotném úvodu, explicitně vstupuje do aktivistické, angažované pozice jakožto „účastník veřejné diskuze“ a nabízí řešení, jak dosavadní úmluvu změnit. Přimlouvá se za zavedení obdoby biblického Svatého roku, tedy navrhnout amnestii spotřebitelských i mezinárodních dluhů, aby tím bylo zpochybněno pravidlo nutnosti splatnosti dluhů. Když se táže – co je to dluh? – odpovídá si: slib zkorumpovaný počty a násilím (s. 307). Pokud je svoboda (také) o schopnosti dávat opravdové sliby, přičemž na ně dnes působí různé formy násilí, znamená to, že nikdo nemá právo říkat, co jsme komu doopravdy dlužní. To je jeho odpověď na jednu z otázek položených hned v úvodu knihy: co si vlastně navzájem dlužíme a jaký význam má vůbec se na to ptát?
Význam knihy
Graeberův Dluh je vysoce aktuální a velmi vydařená syntéza, přičemž zejména v pasážích věnujících se historicky vzdálenější formám společenských vztahů k ekonomickému systému a jeho součástem (úvěrům a dluhům) i ukázkou skvěle zvládnuté etnografie. Jejím prostřednictví autor přesvědčivě čtenáře vede po dosud neznámých cestičkách souvislostí dnešní finanční krize a dokazuje, jak může antropologie se svými postupy a neotřelým způsobem kladení otázek nabízet alternativní výklady příběhů, které dosud byly doménou a nezpochybnitelným hájemstvím ekonomů. Tímto může aktivně měnit soudobé myšlení účastí v diskuzích ve veřejném prostoru a otevírá rovněž možnost představit antropologii před audiencí širší veřejnosti v diskuzích, do kterých může vznést neotřelé otázky a odpovědi a tím soudobou hegemonii ekonomů jako jediných vykladačů současného dění zpochybnit.
David Graeber. Dluh. Prvních 5000 let. BizBooks, 414 stran.
Text je upraveným textem již publikované recenze (Český lid/Ethnological Journal, 100, 2: 251-253). Zde vychází se svolením redakce.