Na úvod: Určit směr a odvážně konat

Stál nad svým publikem jako zkušený šedý vlk, jež se postavil chudobě, nerovnosti a automobilismu výstavbou nových škol, rozšiřováním parků a vybudováním rozsáhlé sítě cyklostezek. Enrique Peñalosa gestikuloval s plamenným zaujetím a hlásal jednu silnou tezi za druhou. V jednom okamžiku se však zklidnil a položil Čechům otázku: Jaký život chcete žít? Aniž by přítomným dal čas k přemýšlení, dodal, že pokud najdeme společnou odpověď, bude najednou daleko snažší město zhodnotit a přetvořit, protože budeme vědět proč.

Došlo mi, pro jaké kvality si jej obyvatelé Bogoty zvolili za primátora – zápal, schopnost pojmenovat jádro problému a srozumitelnost. Především mu ale nechyběla uvěřitelná vize a odvaha proměnit ji ve skutečnost. Jak ostatně řekla Maria Aiolova, vizionářka městského designu a další výrazná mluvčí konference: „Je těžké čehokoliv dosáhnout, pokud si to nejdříve nepředstavíte.“

Peñalosovy megaprojekty obyvatelům kolumbijské metropole na přelomu milénia zvýšily kvalitu každodenního života. Naskýtá se však otázka. Proč radí Čechům hledat konsenzus, když on sám proslul spíše autoritářským přístupem a řešeními, která přichází od „několika moudrých hlav“ shora?  

 

„Komunikace není až na posledním místě.“

V Permu to z hlediska progresivních urbanistických přístupů nevyšlo. Ruské industriální město s téměř stejnou populací jakou má Praha, ale o polovinu vyšší rozlohou, si v roce 2008 přizvalo na pomoc nizozemské studio KCAP a jeho zakladatele Keese Christiaansena. Během dvou let se podařilo vypracovat nový územní plán a funkční strategie. Starosta se nadchl pro přetvoření svého města na nové kulturní centrum Ruska a mnohé brownfieldy tak začaly získávat veselejší tvář. Keese také uspěl se svou ideou zastavit rozpínání sídelní kaše a naopak zintenzivnit využití centra.

„Vše šlo skvěle,“ vyprávěl na pódiu pražského DOXu drobný architekt, „ale pak se to zvrtlo.“ Plánovat a měnit bylo sice stejně snadné, jako vzít ve starostově pracovně tužku a nakreslit do interaktivní tabule novou dálnici. Obhájit zachování plánu a strategií před novou politickou reprezentací se však ukázalo být nad architektovy síly. Podcenil zájem lidu, který by se za sdílenou vizi postavil a nové politiky usměrnil?

Christiaanse poučení z tohoto neúspěchu shrnul takto: „Plánování města musí být veřejná věc. Urbanista v něm musí fungovat jako dirigent, který přivádí ke stolu všechny zúčastněné strany.“ Jinými slovy, širší shoda legitimizuje vizi a chrání ji pro budoucnost.

Jak na příkladě městských parků propojit ony zúčastněné strany, tzv. stakeholders, o tom s americkou grácií přednášel víceprezident společnosti Trust for Public Land Adrian Benepe. Jeho nezisková organizace byla založena roku 1972 s cílem chránit městskou zeleň „sofistikovaným finančním a právním systémem“, což může zejména ekologům znít dosti podezřele, ale skrývá se za tím více než 5000 zrekultivovaných parků po celých Spojených státech.

Základem úspěchu se stalo propojení veřejného, soukromého a neziskového sektoru nad společným zájmem, kterým je ekologické, ale zároveň i ekonomické, využití městských parků. Vzniká tak „park řízený lidmi“, jež je průsečíkem fungující městské správy, kvalitních služeb a aktivního občanského života. Jednoduše řešeno, nad jedním stolem se zde pravidelně potkávají politici, podnikatelé a veřejnost. Společně pak rozhodují o budoucnosti veřejného prostoru, což zvyšuje jejich pocit zapojení a přijetí řešení.

Princip participace – účastnit se ve veřejném zájmu společně s ostatními – proplouval prakticky celou reSITE konferencí. Místostarosta Vodňan a starosta Semil, Pavel Janšta a Jan Farský, si libovali, jak se jim obyvatele jejich měst daří zapojovat do tvorby strategií a ke společnému rozhodování. Zejména pro architekty a developery je však podobný imperativ, který ještě donedávna nebyl v jejich praxi běžný, velkou neznámou. Znát to bylo zejména na vystoupeních Petra Paličky z Penta Investment, který zde prezentoval developerský záměr Florentinum na pražské Florenci, a Tomáše Ctibora, vedoucího Odboru strategické koncepce Útvaru rozvoje hlavního města Prahy. Především nejistota současného „hlavního stratéga“ Prahy ohledně způsobu, jakým nechat do směřování města promluvit důležité „hráče“ a jeho občany, je lehce znepokojující. Na mou otázku, zda jsou v jeho týmu sociální vědci, kteří mají „lidi“ v popisu práce, odpověděl, že jich je na Útvaru rozvoje města „většina“. Doufejme, že se tato „většina“ projeví v připravované kampani „Ladíme Prahu“, která má za cíl „společným tvůrčím procesem získat Praze moderní a stabilní územní plán a realistický a sdílený strategický plán“.

Praha by totiž neměla být druhý Perm, kde Kees Christiaanse v nestabilním politickém prostředí Ruska na nedostatek participace krutě doplatil.

 

„Inovace se nerodí v izolaci.“

Jakmile přestane být město slepou hrou, v níž se hráči navzájem neznají a své tahy si skrývají, mohou se dít nečekané věci.

Když se na konci 90. let začalo v New Yorku uvažovat o zbourání nevyužívané nadzemní dráhy tzv. High Line, musel investor se svými záměry předstoupit před občanskou radu tzv. community board. Tyto rady se skládají z místních obyvatel, kteří pomáhají definovat potřeby svých čtvrtí, připomínkují rozpočet a fungují jako poradní sbor územního rozvoje. Sousedé Joshua David a Robert Hammond si toho dne řekli, že se stavby nevzdají. Založili sdružení Friends of the High Line a začali se zasazovat za to, aby se nadzemka zachovala a vznikl na ní veřejný prostor. Do hry naskočili architekti a sociální vědci, z výzkumu vznikla studie „Reclaiming the High Line“ a městu se nápad zalíbil. 720 týmů z 36 zemí pak soutěžilo, kdo v New Yorku realizuje svou vizi „zeleného pásu v oblacích“. Unikátní stavba přežila, dostala nový kabát a dnes opět slouží lidem. Alexandros Washburn, hlavní urbanista New Yorku, to na reSITE během debaty „Regenerative metropolis“ přesně glosoval řečnickou otázkou: „Je veřejný prostor příliš důležitý na to, abychom jej přenechali pouze architektům?“

Základní princip, který lze z příběhu jedné nadzemky odvodit – otevřenost podněcuje kreativitu a brownfieldy či existující stavby jsou pro to skvělým prostorem.

O tom, že rekultivace existujících komplexů může jít ruku v ruce s nejmodernějšími technologiemi a kolaborativními přístupy vyprávěla ve svém příspěvku Maria Aiolova z neziskové organizace Terreform ONE . Její architektonické studio se věnuje chytrému městskému designu, ekologickému plánování a umění. Na tom by nemuselo být nic tak zvláštního, pokud by jejich přístup nebyl vrcholem mezioborového snažení, což symbolizuje i jednička v názvu. Problém je totiž vždy jeden. Jednotné je i východisko. Naše společnost se pouze naučila zadávat řešení přesně vymezeným profesím. Expertní vědění je však nutně omezené možnostmi jednotlivce. Odborníci v bioinženýrství, ekonomové, architekti, ekologové, urbanisté, geografové a umělci – ti všichni a mnozí další se scházejí pod jednou střechou v brooklynském přístavu. Jejich základním cílem je přetvořit New York na 100% soběstačné lidské sídlo bez ekologického impaktu do roku 2113. Jejich dosavadní výsledky jsou natolik komplexní, že je nelze na těchto stránkách popisovat.

Pojďme ale zvětšit měřítko. Střecha této „urbánní laboratoře“, pod kterou se Terreform ONE usadil, poskytuje prostor i pro množství dalších inovátorů a kreativců. Namátkově několik jmen, která jsou více než výmluvná: Within Lab, EcoSystems, Hypersonic, IdeaSphere, Rock Paper Robot, Bioworks Institute, The Living či Rensselaer Polytechnic Institute. Celý projekt pak nese název NEW LAB. V bývalém doku se tito profesionálové budou vídat, vzájemně ovlivňovat a spolupracovat na technologicky precizních a ekologicky přívětivých produktech, které by samostatně nebyli nikdy schopni vytvořit.

Pojďme zvětšit měřítko ještě více. NEW LAB sice je vůdčí technologický hub. Jde však pouze o jednu budovu z mnoha. Přestavbu armádního doku, v němž byly původně montovány americké letadlové lodě, si v roce 2002 určila administrativa starosty Michaela Bloomberga za jednu ze svých priorit. Jako v případě Trust for Public Land, který zastřešuje spolupráci soukromé, veřejné a neziskové sféry pro revitalizaci parků, i zde vznikl „transformační orgán“. Je jím Brooklyn Navy Yard Development Corporation (BNYDC), nezisková organizace zřízená městem s jasným cílem – vytvořit v New Yorku model high-tech manufaktury 21. století.

Vznik BNYDC se pro úspěch projektu ukázal jako naprosto klíčový. Město totiž neprodalo doky soukromému developerovi, ale jasně určilo strategii, kterou začalo naplňovat vlastní organizací. Srozumitelným plánem a stabilitou garantovanou vládou přitáhlo soukromé investory i začínající podnikatele, které podpořilo speciálními programy. Dnes je v docích zaměstnáno na 10 000 lidí, kteří vytvoří statky a služby za téměř 2 miliardy dolarů ročně, a ve Spojených státech se rázem mluví o renesanci manufaktur.

V České republice pořád slyšíme o nutnosti „zvyšovat konkurenceschopnost“ na mezinárodním trhu. Jinou oblíbenou mantrou je potřeba „budovat znalostní společnost“ nebo že „stát je špatný správce“. Proč jsme tedy pořád ve snadnosti podnikání na chvostu Evropské unie, proč je naše věda a vzdělávání podfinancované, a proč stát neudělá správcovství transparentní a kontrolovatelné? Možná málo jezdíme do New Yorku.

 

„Žádné místo není příliš malé.“

Nabourání, překvapení, znechucení, zamyšlení, tlak, změna?

Když v Moskvě přelepila skupina aktivistů schématický plán metra vlastní verzí, byl z toho poprask. Dostali od lidí na stovku komentářů a dalších doporučení, jak mapu ještě vylepšit, aby odrážela skutečnou geografii města, realističtější směřování linek a alternativní způsoby dopravy. Jedna z nadšených reakcí zněla: „Ta nová mapa nám ukázala, jak Moskva opravdu vypadá a kde nám chybí dopravní spojení.“ Mapa ale obsahovala i jasnou zprávu. Místo pravidel pro přepravované se v ní objevila pravidla pro přepravce, jako třeba zákaz reklamy na automobily nebo kopání do černých pasažérů. Drobná akce rozpoutala na začátku roku 2013 společenskou debatu a nyní se čeká na odpověď města.

Kulturní, společenská a politická krize současného Ruska zrodila skupinu „městských partyzánů“. Jejich nejúčinnější zbraní je kreativita a mezinárodní rozhled. Moskva v současném stavu jim jednoduše nestačí. Svůj přístup pojmenovali kooperativní urbanismus (cooperative urbanism). Průzkum, pochopení problému a sociální aktivismus v něm jde ruku v ruce s taktikou lokálních zásahů, zapojováním obyvatel a jejich aktivnějším přístupu ke správě a fungování města. Říkají si Partizaning – participatory urban replanning – a na reSITE je zastupovala energická Shriya Malhotra.

Tam, kde zapomenuté plácky ožívají pod spontánními akcemi studentů a díky nim znovu křičí „jsme tady také, pečujte o nás“, tam se potkává ruský kooperativní urbanismus s českou nadací Proměny.

Pro Jolanu Říhovou, vždy usměvavou projektovou manažerku, totiž není žádné místo ztracený případ. Stejnou energii, kterou v nadaci věnují obnovování parků, totiž směřují i do podstatně menších míst – zahrad mateřských škol. Mění tak prostředí, které spíše než hravý, rozmanitý a bezpečný dojem navozuje pocity zažívané v totálních institucích. Na přístupu „Proměn“ je zcela zásadní proces, který je vším, jen ne „postavit a jít“. Zahrady škol totiž mají být pro děti ostrovem pokladů. Zahradní architekti proto naslouchají jejich přáním a potřebám, nechávají je tvořit modely a ty potom propojují se současnými principy zážitkové edukace a kvalitním technickým řešením. Nové hřiště, skotačiště i tvořiště pak staví všichni společně – učitelé a učitelky, rodiče i děti. Jde o městský rituál, který učí principu spolutvůrcovství. Pokud je možné účastnit se změny i toho nejmenšího místa, proč by nemělo být možné ovlivnit chod celého města?

Označení aktivista či aktivistka má v české společnosti spíše nepříjemnou pachuť. Bývá často spojováno se stoupencem či stoupenkyní určité myšlenky či ideového směru, jež neváhá k jejímu prosazení napnout vlastní energii. Je to něco otravně hlučného a emotivního, co se z okraje dere na světlo. Aktivismus vnímáme jako akci „proti něčemu“ a daleko méně se za ním snažíme vidět, že jde o akci „pro něco“, která je projevem zdravé občanské společnosti. Za motivací taženou nespokojeností se totiž skrývá i znalost řešení. Proč by jinak tolik tzv. aktivistů působilo v neziskovém sektoru, který je pro ně svobodným prostorem, v němž mohou realizovat svou vizi změny? Je smutným faktem, že politické elity tohoto státu vnímají neziskové organizace pouze výjimečně jako rovnocenné partnery, jejichž úsilí by měli maximálně podporovat, a s jejichž základnou podporovatelů by měli společně usilovat o zlepšování fungování společnosti.

 

„Město není strom.“

To by člověk nevěřil, kolik toho takový jeden strom zvládne. Čistí vzduch, šetří energii, spolu s příjmy obchodníků zvyšuje hodnotu okolních nemovitostí, zkrášluje ulice a během léta je i ochlazuje. Není to tedy žádný sprostý populismus, že se jich starosta Bloomberg v New Yorku rozhodl vysázet hned milion. Za sedm let už jich má v rámci PlaNYC na kontě 700 000. I díky této kampani se tak město mrakodrapů stává městem zeleně, což lze i efektivně mapovat a měřit. Se svým ParkScore indexem 73,5 již „big apple“ dotahuje první Minneapolis. Z péče o veřejný prostor se tak stává soutěž měst, ve které nakonec vyhrávají všichni.

Strom na ulici prostě patří. Když ale z té pražské vyletíte nad mraky, podíváte se na metropoli očima urbanisty a budete se ji snažit přehlédnout jako celek, uvidíte opět strukturu stromu.

Centrum města je kořenový bal, z něhož po celém jeho obvodu vystřeluje větev za větví – silnice za silnicí. Energie proudí ven až do nejmenších větviček, kde vyživuje listoví – čtvrti a vesnice. Jednotlivé shluky listoví okolo obvodu však spolu nejsou propojené, protože neexistuje důvod. Energie totiž plyne dostředově. Jak pečujeme o okraj a co to způsobuje centru?

Okraj měst byl v posledních dvou desetiletích zasažen budováním tzv. sídelní kaše, kdy bohatnoucí střední třída zatoužila po životě blíže přírody, ale chtěla si zachovat pracovní příležitosti města. Výsledkem jsou prstence unifikované zástavby okolo vesnických sídel či nové satelity bez dostatečné nabídky služeb a celkově vzrůstající potřeba vlastnit automobil.

„Pokud připustíme výstavbu města jako stromu, dojde k sociální segregaci,“ upozornil na reSITE konferenci Kees Christiaanse, architekt, který se snažil zastavit rozpínání ruského Permu. Hned vzápětí pak vyzdvihl přínos Sira Particka Abercrombieho pro moderní urbanismus.

Významný britský urbanista počátku 20. století dostal za úkol vypracovat plán poválečné přestavby Londýna poničeného 2. světovou válkou. Vznikl tzv. Abercrombie Plan, který bojoval proti sídelní kaši, definoval zelený pás města chráněný před výstavbou, určoval standardy využití veřejného prostoru, navrhl nové dopravní sítě hustěji propojující jednotlivé čtvrti a na místech nejničivějšího bombardování nové parky.

50ti letá praxe tohoto muže naučila, že prostupnost území zajištěná kvalitní veřejnou dopravní sítí, která „nikde nekončí“, je zcela zásadní pro vytvoření tzv. mixed communities. „Propojení“ různých společenských skupin a jejich vzájemná interakce tak byla pro Abercrombieho metou, prostřednictvím které chtěl dosáhnout přirozené sociální kontroly. Předpověděl tak tzv. network society, jak ji později definoval například Manuel Castells.

Strom na ulici bude vítat každý. Urbanistická řešení, vytvořená bez hluboké znalosti společenských mechanismů, nikdo.

 

Jaký život chceme žít?

Šedý vlk měl opět jednu ze svých emotivních chvilek: „Mnoho rozhodnutí děláme bez porozumění dopadům lidského chování. Víme toho vlastně víc o vhodném životním prostředí pro spokojenou gorilu, než pro lidské dítě.“ Sálem se ozval smích. Typ smíchu, který doprovází černý humor.

Enrique Peñalosova nám kladl na srdce, abychom na představě o budoucnosti více spolupracovali. Město je totiž odpovědí na tuto představu. V Bogotě si odpověděl sám a začal budovat. V Evropě to takto jednoduše nejde.

Spolu s ním věřím, že pokud si budeme důvěřovat, jsme schopni překonat všechny rozdíly a vytvořit ta nejkvalitnější a nejudržitelnější řešení. Pojďme začít tím, že se pokusíme představit si, k čemu by ta naše města vlastně měla být.

 

Na závěr a pro přehlednost: 13 principů, které by měly být vlastní fungujícím středoevropským městům.

• Plánování města musí být věc veřejná.
• Otevřenost podněcuje kreativitu.
• Místní občané a dotčené subjekty mají právo být včas informováni a musí s nimi být jednáno.
• Expertní vědění je omezené možnostmi jednotlivce a jeho odbornou perspektivou.
• Komunikace se překlápí v participaci a participace do ochoty spolupracovat.
• Společný zájem vede ke společné investici zdrojů a vyšší udržitelnosti řešení.
• Konsenzus legitimizuje společnou vizi a chrání ji pro budoucnost.
• Bývalé industriální komplexy uvnitř města mají historii, kontext a kvality.
• Pro transformační úsilí je vhodná příspěvková organizace propojující různé „hráče“.
• Spolupráce věd ve výzkumu je zásadní pro inovativní řešení a výsledné top-class produkty.
• Dovolme všem účastnit se na proměně města reálnou akcí.
• Nepodceňujme kvalitu veřejného prostoru a množství zeleně.
• Přemýšlejme a konejme s ohledem na budoucí generace.

 

Pavel Borecký

[email protected]

Děkuji Milotě Sidorové za povolení užití oficiálních fotografií (autor: Zuzana Vajdová).