Reklama
 
Blog | Anthropictures

Za lepší Antropofest

Skončil jubilejní pátý ročník „mezinárodního festivalu filmů s antropologickou tématikou“. Za dobu pěti let se dá stihnout mnohé. Naučit se perfektně obtížnější jazyk, vybudovat prosperující firmu, nebo vystudovat vysokou školu. Co zvládl festival Antropofest?

„Luky, píšu tady blog o Antropofestu. Co bych tam podle tebe měl tématizovat? Nahoď mi nějaký tvůj postřeh, který by neměl zapadnout.“

„Snad bych se doptal, jestli mají festem tendenci udat směr diskuse o vizuální antropologii, jestli má tedy nějakou dramaturgickou linku s ambicí rozvíjet obor, nebo je jen přehlídkou toho nejlepšího, co jim přišlo.“

Reklama

Abych mohl položit zásadní otázku, vypůjčil jsem si v duchu instantní přestřelky, která určovala vizuální identitu letošního ročníku, pár řádek z vlastní diskuze s kolegou Lukášem Hanusem, která začínala jeho otázkou: „Něco zajímavého na festu?“

Jsme oba fanoušky širšího využívání kamery v antropologickém výzkumu. Na prvním ročníku nesoutěžní přehlídky filmů jsme se navíc poprvé setkali, takže pro nás má tato každoroční slezina jisté sentimentální kouzlo. Rok od roku jsme díky ní mohli podnikat intelektuální výpravy a diskutovat o podstatě a možnostech vizuální antropologie, což nakonec přerostlo v založení Anthropictures. Toliko patos na úvod.

Antropofest byl v roce 2010 založen pěticí přátel, absolventů pardubické antropologie, které spojila „společná záliba v antropologickém filmu“. Jejich entuziasmus vydržel a nebýt pokročilé fáze těhotenství ředitelky Štěpánky Plaché, mohli se s nimi návštěvníci setkat i letos. Doba hájení je však pryč. V závěru přehlídky ostatně vyzvali veřejnost k jejímu ukončení i sami organizátoři.

 

(Ne)vědomá Sophiina volba

Podívejme se nejdříve na dramaturgii a pokusme se zkonstruovat slaměného panáka – tradičního diváka. Půjde nejspíše o přemýšlivého sociálně citlivého člověka, který s antropologií jako oborem nemusel sice nikdy přijít do styku, neváhá však investovat do dalekých cest a každoročně se na Jednom světě rozhořčuje nad nespravedlnostmi. Takový divák musí být po návštěvě Antropofestu pořádně zmatený. Se stejným pocitem však odchází i nefilmující antropolog, kterých na festivalu není zrovna málo.

Ať už posuzují formu nebo obsah promítaných děl, oba nutně dochází k přesvědčení, že filmem s „antropologickou tématikou“ se může stát naprosto vše.

Pokud tuto amébovitost děl, kterou festivalová dramaturgie pomáhá nálepkovat jako vizuálně-antropologickou, nepovažujeme za žádoucí stav, pak máme problém. Samotný pojem „vizuální antropologie“ by totiž postrádal význam.

Není to však nemoc jenom Antropofestu. Díky evropským mekkám vizuální antropologie jako jsou univerzita v Tromsø, Goldsmiths v Londýně nebo Granada Centre v Manchesteru se každým rokem rodí více a více děl. Jejich kvalita, kterou chápu jako teorií poučenou a antropologické poznání obohacující hodnotu, jíž mají audiovizuální prostředky sloužit, je však kolísavá. I když je třináct ze šestnácti letošních filmů ve výsledku podepsáno absolventy antropologie, není to samospásné.

Ukazuje se totiž, že naplnění „rubyovského“ cíle stvořit svébytný žánr, jehož nositeli jsou antropologové-filmaři, nebude možné skrze prosté vyučení dostatečného počtu „řemeslníků“, jež by čelili exotizující dokumentární produkci, ale spíše v postupném přibližování pohyblivému terči – kvalitě a žánrovému ukotvení.

Dovolte mi myšlenkový experiment. Organizátoři Antropofestu si jsou této rozkročenosti vizuální antropologie dobře vědomi.  Jelikož však potřebují novému festivalu přilákat obsah – tedy filmy, podají si imaginární inzerát, s nímž obešlou dostupné univerzity: „Přijmeme díla s antropologickou tématikou. Zn.: Libovolná!“. Podle jakých kritérií poté filmy třídí a jak se to projevuje v programu? Mají dostatečné kompetence na to, aby na základě společné diskuze vybrali to „nejlepší“? Je dramaturgická demokracie cestou? A jak celé jejich konání ovlivňuje fakt, že sami filmy netvoří a nepublikují o nich?

V okamžiku, kdy stále chybí mezinárodní komunitou přijatá evaluační kritéria, berou na sebe úlohu arbitrů kvality, čímž se v plné síle vyjevuje jejich spoluodpovědnost za podobu toho, co si česká společnost bude nadále představovat pod pojmem antropologický film.

Jsem toho názoru, že citlivá a antropologickou teorií vybroušená dramaturgie festivalu je naprosto klíčová. Musím se zároveň přiznat, že bych se při vlastních festivalových začátcích nezachoval jinak. Otázka ovšem zní, zda je Antropofest i po pěti letech stále na začátku. Proč by například nemohly vzniknout vyprofilované sekce, které srozumitelně poukáží na teoreticko-metodologickou rozmanitost a podpoří tak například vznik myšlenkových škol? Ve světě je také běžné, že organizátory „jistí“ místní i zahraniční odborní garanti. Ti sledují roční produkci a upozorňují na výrazné počiny. Není toto cesta, kterou by se dalo dosáhnout jasného vyprofilování dramaturgie?

 

Antropofest jako „síťový aktér“

I přes moji polemiku s obsahovou skladbou je bezesporu pozitivní, že se již od druhého ročníku pořádají Ozvěny Antropofestu. Není bez zajímavosti, že kamera jako nástroj antropologického výzkumu je v České republice doménou spíše mladší generace pedagogů a ve vzrůstající míře i angažovaných studentů. Díky nim tak Antropofest pronikl na Univerzitu Karlovu (sdružení Paket a Milan Durňák), Západočeskou univerzitu v Plzni (zprvu Antropoweb, později Tomáš Hirt), Masarykovu univerzitu v Brně (Michal Pavlásek) a univerzitu v Pardubicích (Lívia Šavelková). Ambivalentním se jeví vztah pedagoga, který zakladatelské pětici zaujetí pro vizuální antropologii v Pardubicích vštípil. Autor dosud jediné české monografie o vizuální antropologii, Tomáš Petráň, se na prvním Antropofestu zjevil, pomyslně poklepal základní kámen, aby ho už od té doby na akci nikdo nespatřil.

Vrcholem kooperativních snah se zatím stal minulý ročník, na kterém se úzce podílela katedra antropologie Západočeské univerzity v Plzni. Díky jejímu grantu byl poprvé festival třídenní. Sobotní program otevřela panelová debata. Přibyl půldenní workshop, na kterém vizuální antropolog Johannes Sjöberg divákům přiblížim metodu „ethnofiction“. Festival tak poprvé dostal vedle popularizačního rozměru reprezentovaného přehlídkou také rozměr vzdělávací, což jej posouvalo k mnohovstevnatosti a performativitě, která je vlastní například americkému festivalu Margared Mead nebo britskému Festivalu etnografického filmu RAI.

Rok pátý sice nadělil opravdové kino, které snímky posouvá o něco blíže filmovým dílům, ta tam je však spolupráce s akademickou sférou. Antropofest se smrskl zpět do obvyklých dvou dnů. Váhavě se rodí také spolupráce s ostatními antropologickými festivaly. Mít na jednom kontinentu šestnáct aktivních týmů, které každoročně organizují soutěžní i nesoutěžní přehlídky, to je solidní předpoklad pro sdílení kvalitních děl. Antropofest ovšem mlčí. Výmluvným důkazem toho je jeho neúčast v síti CAFFE – Coordinating Anthropological Film Festivals in Europe. Kde není touha nechat se inspirovat, vkrádá se pomalu stagnace. Náprstkovo muzeum by o tom mohlo leccos vyprávět.

 

Vidět antropologii aneb divácká recepce

Titulky rolují a do sálu se vlévá světlo. Na pódium vyskočí autor, je zběžně představen a čeká na dotazy z publika. Přiletí pár praktických, které ohledávají, jak se domlouval s domorodci, jestli mu nepršelo na kameru, nebo kolik že je mu to vlastně let. Tři minuty jsou pryč. Na nic dalšího nezbývá čas a sál opět potemní. Toliko k diskuzi.

Nepřekvapí, že frustrovaní antropologové raději odcházejí ze sálu k pivu, aby stihli nad filmem nahlas popřemýšlet. Při jedné z takových příležitostí kolega Michal Lehečka poznamenal: „Tady prostě chybí širší prostor pro položení otázky: Co jsme to vlastně viděli?“

Bylo by snad pro laika tak nezajímavé, zamyslet se na chvíli s tvůrcem/výzkumníkem nad tím, jaké téma se snažil pojednat, jaké audiovizuální prostředky k tomu použil, a co z toho z pohledu diváka vlastně vzniklo? Proč by se například po jednom tématicko-metodologickém bloku nemohli tvůrci či přizvaní odborníci sesednout do improvizovaného panelu a společně si filmy „zkritizovat“? Někde tady může krásně začít krystalizovat, že některé filmy na Antropofest jednoduše nepatří. Z kritické diskuze vzejde nejen zdůvodnění, ale postupnými krůčky bude vybrušován i žánr a subžánry samotné vizuální antropologie.

Zde se ovšem jako bumerang vrací otázka Lukáše Hanuse z úvodu: „Mají vůbec organizátoři ambici rozvíjet obor?“

Na věc se dá také podívat z druhé strany. Mají „zájem rozvíjet obor“ samotní návštěvníci Antropofestu? Vědí organizátoři, kdo na jejich festival za těch pět let přišel, co od něj očekával, a zda odcházel, aniž by musel litovat svého času? Nejsem si vědom toho, že by na festivalu někdy probíhal, byť, dotazníkový průzkum. Razí se také teze, že není vhodné udělovat ceny, natož cenu publika, která by se přece špatně počítala, když každý film vidí různé množství lidí. Neříkejte mi, že by festival Antropofest musel znovu vynalézat kolo. Ceny diváků se na filmových slezinách udělují desetiletí, takže tomu už určitě někdo na kloub přišel. Diváci by například mohli hlasovat slovně a dát přinejmenším zajímavou zpětnou vazbu autorům, kteří jsou často na začátku svých kariér a mají o ni zájem.

Za nejzásadnější chybu směrem k poučenému i laickému obecenstvu pak považuji absenci poroty, která by vybrala nikoliv nejlepší film, ale film, který je cenný z hlediska vizuální antropologie nebo antropologie obecně.

 

Co zvládl festival Antropofest?

„Pánové, nešlo to udržet, píšu blog o Antropofestu. Budu hrozně rád, když to bude lehce kolaborativní práce (odměna vás čeká v závěru v credits). Přibližně 2/3 jsou hotové. Nebojte se rýpat, doporučovat co tematizovat, váš pohled, dojmy, cokoliv.“

Michal Pavlásek byl velmi pohotový: „Slovníček zejména studentů sociálních a humanitních věd obohatil o kategorii antropologický film, ale obsah a významy, které jsou s ní spojeny, podle mě paradoxně možná právě tím zakrývá.“ Lépe, než on, bych to jen těžko vyjádřil.

Partě kolem Štěpánky Plaché patří určitě dík. Nebýt jich, nebyla by jednou za rok nezapomenutelná antropologická party, která má potenciál lámat domnělé bariéry, které se kolem Prahy, Plzně, Pardubic a Brna snaží někteří lidé budovat. Z hlediska programového ovšem zůstává Antropofest i po pěti letech podomácku ukutěnou brikoláží.

Je velmi těžké nebýt osobní, pokud se má člověk zamýšlet nad malým milým festiválkem, jakým Antropofest bezpochyby je. Snad toto upřímně míněné zamyšlení nezapůsobí jako rudý hadr, který je nutné roztrhat, ale jako odrazový můstek k lepšímu Antropofestu.

 

Pavel Borecký

fanoušek kvalitní vizuální antropologie

pavel@anthropictures.cz

 

Článek vznikl za cenného přispění Pavly Burgos, Lukáše Hanuse, Michala Pavláska a Michala Lehečky.

Autor fotografie: Libor Matějka

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama