Reklama
 
Blog | Anthropictures

Tisíc a jeden příběh ze Stříbrného města

Pochod míru Nezuk-Potočari trvá celkem tři dny a každoročně se koná 8.-10. července. Následující den je hlavním dnem uctění památky obětí Srebrenického masakru. Jak přistupují aktivisté a experti studující genocidy ke složité minulosti tohoto regionu? Co dělají proto, aby se Srebrenice, která je dnes spíše městem mrtvých, stala městem živých? Přímo z východní Bosny přinášíme postřehy Markéty Slavkové.

Vítejte v Republice Šumske

Biče sve, ako Bog da, Insha’Allah” (děj se vůle Boží), pozastavila jsem se nad slovy  písničky jedné z nejposlouchanějších bosenských skupin, která ironicky naráží na nezájem politiků cokoliv měnit. Typické, pomyslela jsem si. Nechat po Srebrenici volné ruce “vůli Boží”? V místě, kde došlo k ukrustnostem tak absurdním, že se vymykají hranicím racionálního chápání. Kde výrok Tomáše Akvinského, že dobré se šíří více, než zlé, zní jako černý humor. Hodil by se sem spíš Hobbes: “člověk je člověku vlkem”… A nebo snad ne?

Bosna a Hercegovina se dělí na několik více méně nezávislých správních jednotek Federaci, Republiku Srbskou a distrikt Brčko. Srebrenice, doslova “Stříbrné město”, je obec a správní jednotka, která administrativně spadá pod entitu Republika Srpska alias “lesní” (Šumska), jak ji ironicky označuje novinář Petar Luković ze srbského deníku E-novine. Tato metafora příhodně poukazuje na nefukční správní rozdělení země – produkt Daytonské dohody, krajně neuspokojivou politickou situaci, ale také na předsudky lidí z města vůči obyvatelům venkova (seljaci nebo brđani). “Kdyby nebyla válka, tak většina “brđanů” neví, co je telefon”, ironicky podotýká Adim. V této válkou zdevastované zemi, kde humor je černý a ostrý jako břitva, je každodenní soužití místních obyvatel stále potenciálně riskantní. A právě tyto komplikované sítě vztahů a děsivá minulost regionu jsou hlavními tématy diskuzí na každoročně pořádané letní univerzitě v Srebrenici (SUS).

Reklama

 

Místo bolesti, vzpomínek a učení

Začátkem července se konal již čtvrtý ročník a druhý, kterého jsem účastnila i já. Zakladatel a ředitel SUS je Muhamed Duraković, který ji organizuje ve spolupráci s Pamětním centrem a hřbitovem v Potočari, kde jsou pohřbeny oběti události známé jako Srebrenický masakr. Hlavním cílem letní školy je diskuze problematiky genocidy a nastolení dialogu mezi obdorníky, studenty, zaintersovanou veřejností a přeživšími této tragédie. Letos stejně jako v předchozích letech se zde sešli univerzitní studenti z rozmanitých koutů světa: Austrálie, Bosny a Hercegoviny, Bulharska, ČR, Egypta, Finska, Francie, Chorvatska, Makedonie, Polska a USA. Většina přednášejích jsou vědci, místní aktivisté, novináři i umělci. Jako mnozí jiní ze Srebrenice a okolí i organizátoři SUS Muhamed Duraković a Hariz Halilovich, patří mezi ty štastnější, kteří v devadesátých letech přežili genocidu, zatímco jejich četní rodinní příslušníci, sousedi, spolužáci a přátelé leží na hřbitově v Potočari.

O Srebrenickém masakru bylo napsáno mnohé. Mezinárodní společenství a většina specialistů na dannou problematiku včetně ITCY (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu) Srebrenický masakr klasifikují jako akt genocidy a zároveň nejhorší masový zločin, ke které došlo na území Evropy od konce 2. světové války. Přesto se v současnosti v některých českých i bosenských médiích objevují pochybnosti ohledně počtu obětí, průběhu událostí a o tom, zda v Srebrenici skutečně k genocidě došlo. Ovšem jakou váhu mají slova oproti desítkám tisíců kostí a jedné z nejmodernějších technologií analýzy DNA?

 

Masové hroby, kosti a DNA

Součástí letní univerzity je seznámení se prací ICMP (International Comission on Missing Persons), které je jedním z mezinárodně nejuznávanějších pracovišť na identifikaci kostních pozůstatků na různých místech světa. Podle údajů ICMP po pádu Srebrenice v červenci 1995 zmizelo přes 8000 osob, přičemž ve většině případů se jedná o muže a chlapce. Ve snaze identifikovat tyto osoby shromáždila komise 22 160 vzorků DNA rodinných příslušníků a učinila srovnávací analýzu 7 772 post-mortem vzorků nalezených v masových hrobech. Z celkového množství 7 040 unikátních profilů extrahovaných ze vzorků kostí bylo ke dni 11. července 2012 ICMP identifikováno celkem 6 838 osob.

Účastníci letní školy mají unikátní příležitost se dozvědět detailní informace o procesech exkavace masových hrobů, identifikace pozůstatků obětí, spolupráce s rodinnými příslušníky, nahlédnout do laboratoře, kde dochází k extrakci DNA a navštívit márnici v Tuzle, kde jsou stále uskladněny pozůstatky stovek obětí. Co ve studentech zanechává nejhlubší otisky je vedle návštěvy márnice především pochod míru. To, o čem se předtím “pouze” mluvilo, se náhle jeví znepokojivě reálné. Ti, kteří se vydají na pochod míru po prašných cestách lemovaných masovými hroby, přes minové pole a vrcholy hor, se mohou lépe vcítit do situace mužů, kteří se pokusili v červenci roku 1995 uniknout a přežít. Každý krok pochodu míru se tak stává sondou do historie. Každý zbořený dům, škola, zaniklá zahrada a náhrobní kámen vypráví spolu s tisíci přeživších a jejich potomků, kteří se pochodu účastní, příběhy o tom, kde život začal i o tom, kde skončil.

 

Pochod za mír po cestách smrti

Pochod míru Nezuk-Potočari trvá celkem tři dny. Jeho trasa je dlouhá okolo 100 km a vine se horským terénem východní Bosny. Letos se pochodu míru účastnilo okolo 5000 přeživších, pozůstalích a místních i zahraničních aktivistů. Trasu tvoří oblast, přes kterou poté, co Srebrenice padla do rukou Mladićovy bosensko-srbské armády, utíkali tisíce mužů a chlapců s nadějí, že překlenou vzdálenost, které je dělila od nebližšího teritoria ovládaného vojsky republiky Bosny a Hercegoviny v okolí Tuzly. Věděli, že útěk přes území ovládané Mladićem, minová pole a ve velké většině beze zbraní a potřebného vybavení, je téměř sebevražda. Nevěřili však, že je mírové jednotky OSN ve Srebrenici ochrání, a tak se místo čekání na popravu pokusili o téměř nemožné. Velká část z nich nikdy do cíle nedorazila a o jejich osudech se dozvídáme až po letech z anti-mortum a post-mortum zpráv ICMP.

Svítilo neúprosné slunce a na zpocená těla se lepil prach. Chvilky odpočinku poskytovaly pauzy na kafe, ve kterém jsme namáčeli kostky cukru. Později přišla bouře, ale lidé kráčeli dál. Minulý rok má kolegyně z USA Diane Stout příhodně shrnula své dojmy, když řekla, že člověk, zde vidí to nejhrůznější a zároveň nejkrásnější z Bosny. Cesta z Nezuku do Potočari odhaluje nejděsivější zakoutí minulosti, ale zároveň prochází jednou z nejúchvatnějších přírodních scenérií. Lidé, kteří spolu kráčí bok po boku za stejnou myšlenku, si pomáhají, jak mohou. Tyto tisíce, pochodující za uctění památky mrtvých a za naději pro živé, nám připomínají, že minulost zde zapomenout nelze. Hlavní poselství pochodu míru i letní univerzity naopak spočívá v jejím uchování pro příští generace, aby k podobné tragédii, již nemuselo dojít nikdy a nikde. Snad tedy uvědomění, vzdělání, nastolení společné diskuze a tolerance, může přerušit začarovaný kruh politického, symbolického a fyzického násilí.

 

Slzy Stříbrného města

Kolona těl se na chvíli zastavila na vrcholu kopce. Před námi se údolím rozlévalo moře bílých náhrobních kamenů.

Poblíž hřbitova v Potočari dav zhoustl, konverzace se rozplynuly do prázdna a zavládlo ticho. Podél cesty stály davy přihlížejících. Několik minut poté, co jsme vstoupili na hřbitov, oblohu z části zahalily mraky a třpytivé kapky deště se snášely k zemi. Vzpoměla jsem si na vyprávění místních, kteří tvrdí, že nebe každý rok pláče spolu s tisícem dalších duší. Přišlo mi to podivuhodně příhodné a poetické.

Zaznělo několik slavnostních proslovů, bosenská hymna a nedlouho poté začaly přípravy na pohřby, které se měly konat následujícího dne – 11. července – dne uctění památky obětí Srebrenického masakru. Na zeleném prostranství se objevil průvod nesoucí 409 rakví. Zpod mraků opět vysvitlo slunce, ale nepřestávalo pršet. Stála jsem před památní deskou z bílého kamene, do kterého je vytesaná modlitba za Srebrenici, a četla jsem:

„Ve jménu Boha, nejmilosrdnějšího a nejsoucitnějšího. Modlíme se k tobě všemocný Bože, nechť se rozhořčení stane nadějí. Nechť se odveta stane spravedlností. Nechť se slzy matek stanou modlitbami, že se Srebrenice nebude opakovat nikomu a nikde”.

 

Markéta Slavková

marketa@anthropictures.cz 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama