Jak zde nakousnu, může mezi ně patřit vztah vědění sociálního vědce a jeho produkce, potřeba obecného porozumění pozadí zdrojů českého anticiganismu prostřednictvím terénních výzkumů, které by jeho tvář mohly postupně demaskovat, ale též možné nebezpečí „fetišizace“ terénního výzkumu.
Pozadí nenaplněného očekávání
Nikola Balaš pokládá text za nezajímavý, protože není dostatečně nasycený antropologickým vhledem; nejde totiž takříkajíc pod povrch zřejmého, nýbrž pouze představuje autorovy hodnotové postoje, což je na kulturního a sociálního antropologa málo – ten by měl přinášet texty „jiného druhu“. Na margo tohoto s ním polemizuje, což mu umožňuje vznést závažnou otázku, zda je český rasismus opravdu závažný. K tomu toliko dvě věci, které ukazují na jisté nedorozumění a vysvětlují ono míjení v očekávání Nikoly Balaše – prvně, za sociálního/kulturního antropologa se nepokládám, nicméně pro možnost diskuze se jím rád „stanu“. Jeho očekávání bych ale nesplnil ani z důvodu ještě triviálnějšího. Blogový příspěvek opravdu není analýzou (oním očekávaným příspěvkem jiného druhu), neřkuli analýzou zevrubnou, vědeckou, založenou na datech získaných terénním výzkumem. Skutečnou analýzu bych ostatně rozjímáním při letním lelkování nezačínal; mělo jít o nápovědu pro čtenáře, že jde spíše o získané dojmy z různých náhodně zachycených situací, které jsou pak prezentovány v žánru blízkému komentáři. Není pochyb, že podobný text by do oborových periodik antropologie (a že jich máme; srov. např. zde) nepatřil – „komentáře“, glosy či deníkové poznámky v nich své místo ani nemají.
Ke statusu polemizovaného textu
Jinak je tomu v případě blogu. Domnívám se, že právě blogy a blogosféra obecně – blog Anthropictures nevyjímaje – umožňují autorům (např. sociálním vědcům) překračovat hranice imaginace svázané s odborným věděním založeném na teorii a empirii. U tohoto bych se rád zastavil. V očekávání Nika Balaše se potkáváme se zajímavou a nepříliš akcentovanou otázkou statusu autorských textů a vědění, které vyjadřují. Jaký status má text, který napíše vědec (antropolog, etnolog, sociolog, historik…), aniž by užil teoreticko-metodologického backgroundu jeho domovské disciplíny? Jaké jsou konstituční znaky specifické antropologické imaginace a je skutečně natolik kritická, jak je prezentováno (např. v reakci na Zemanův útok na uplatnitelnost absolventů sociální/kulturní antropologie). A pokud, přetavuje se tato výjimečná kritičnost i do účasti na celospolečenských diskuzích? Je aktivizace antropologického myšlení antropologa univerzální pro jeho veškerou produkci? Není heslo „myslet antropologicky“ v českém prostředí spíše mantrou, která má pouze ukázat, že jsme trendy Západu dokázali zachytit?
Nikola Balaš od textu očekával víc, protože k němu přistupoval jako k antropologické analýze. Netvrdím, že v každém „nevědeckém“ antropologově textu absentuje antropologická imaginace, ale v tomto případě šlo daleko spíše o text aktivistický (resp. ideologický), protože vyjadřoval hodnotová stanoviska. Zde se nabízí několikeré další otázky – je možné psát neideologicky? A možná pro nás zajímavěji – může antropolog psát neantropologicky? Tedy způsobem, ve kterém nereprezentuje domovskou disciplínu, kdy roli antropologa nechává za příslovečnými dveřmi vlastního myšlení? Jde to vůbec? Odpovídám (si) takto: jako lidé jsme neustále aktéry vlastního sociálního světa a jako např. antropologové zkoumáme specifické světy aktérů. Vzájemně jsou tyto pozice ale výrazně rozředěné, tj. jednotlivé role se prolínají, nejsou oddělené. Jednoduše, roli sociálního vědce za dveřmi nechat nejde. To ovšem není nutně v rozporu s tím, že antropologično (resp. ono absentující antropologické) v textu psané někým, jehož profesní identitou je role dejme tomu antropologa, může absentovat. Ono antropologické (srov. etnografičnost Karla Heidera užitého pro potřeby promýšlení etnografického filmu) se totiž ve zkratce projevuje analýzou a výkladem nativních aktérských reprezentací sociálního řádu, na jehož chodu aktéři participují a tady se dostáváme k tomu, v čem s Nikolou Balašem bez výhrad souhlasím.
Souhlas/nesouhlas
Teze, které měly představit některé možné konstitutivní aspekty současného českého anticiganismu, nejsou založené právě na tomto ústředním předpokladu antropologického přístupu. V několika slovech – neopíral jsem se o data získaná organizovaným výzkumem, nýbrž jde o postřehy založené na náhodně zachycených rozhovorech a pozorovaných událostech. Pokud by šlo o odbornou antropologickou analýzu, ony teze by skutečně ničím jiným, než hypotézami, být nemohly; jiný status než tento jim ale nepřipisuji ani v tomto příspěvku, který, jak jsem již výše uvedl, analýzou není. A není ji právě proto, že absence terénních dat, které by umožnily hlubší porozumění podobě současných protiromských nálad, si jsem dobře vědom. Terénní výzkum a jeho potenciál pro daný problém, který by nejen prověřoval naznačené oblasti, ale přinášel odpovědi, které Nikola Balaš v textu hledal, je neoddiskutovatelný a jinou cestu k porozumění charakteru českého anticiganismu (včetně otázky jeho „závažnosti“) nevidím. Stratifikaci českých anticiganistů se pak skutečně hlouběji nevěnuju a nijak je nediferencuju. K tomu je, podobně jako v předchozím případě, nutné upustit od sond do názorového řečiště v různých internetových skupinách nebo během přítomnosti na demonstracích, kde jsou protiromské nálady artikulovány, ale pobývat v sociálním prostředí jejich reprodukce a aktivizace.
Oproti tomu nesouhlasím s údajným automatickým odsudkem rasismu (moralistní perspektiva) coby jakési iracionální, slušnému člověku nepochopitelné kratochvíle hlupáků. Naopak, možné konstituční prvky českého anticiganismu (zejm. zdůrazňování významu práce jako znaku slušného člověka) jsem vztáhl na sociálně-ekonomickou rovinu společnosti, aby byla patrná „racionalita“ tendencí a tlaky, jež některé přivádí k tíhnutí k protiromským náladám. Právě proto jsem psal o jejich možných příčinách, tzn. naznačil kontury některých jejich obecných zdrojů.
Nebezpečná „fetišizace“ terénního výzkumu
Etnografický terénní výzkum ideálně v jeho dlouhodobé podobě jakožto požadavek „being there“, je jistě předpokladem hlubšího porozumění sociálních fenoménů. Vždyť jde o výkladní skříň antropologie/etnologie a tvrzením něčeho jiného bychom si pod sebou řezali větev, na které stojíme. To ale přece neznamená, že veškerá textuální produkce antropologů z nich musí nutně vycházet (např. blogový příspěvek). Pokud by se totiž realizace (či naopak ne-realizace) terénního výzkumu stala jediným kritériem legitimity tezí autora-antropologa – v tomto případě v oblasti českého anticiganismu – pak k danému problému žádná diskuze, která by mohla stát za pozornost (antropologů), vzniknout nemůže, resp. může pouze za podmínky, že debatu povedou pouze ti, jež onen dlouhodobý terénní výzkum vykonali/vykonávají. V tom vidím nebezpečí ostrakizace názorů neantropologických autorů, kteří píší pouze z jakéhosi vlastního přesvědčení, založeném na náhodné recepci událostí, jichž jsou přímými nebo zprostředkovanými účastníky. Každý by pak do takto „povrchně“ vedených diskuzí mohl vstoupit se slovy: „jsou to jen pohádky, chce to terénní výzkum“ a nebo: „nic o tom nevíte, já ale výzkum dělal“, čímž by debata mohla být ukončena coby monolog výzkumníka, který z ostatních udělá pouhé komparzisty. Tím by ovšem mohla být upřena legitimita např. těch komentátorů/novinářů/blogerů, kteří své teze staví – pravda, asi v různé míře – např. na obsahové analýze novinových textů, diskurzivní analýze médií či výzkumu sociálních sítích. Tudíž: terénní výzkum ano, ale…
Michal Pavlásek
Pro úplnost:
- 30. července vyšel článek Michala Pavláska: O českém anticiganismu a novodobých blanických rytířích
- 15. srpna jsme publikovali polemickou reakci Nikoly Balaše: Je český rasismus skutečně závažný?