Reklama
 
Blog | Anthropictures

Popřít tragédii (ale jak?)

Střední Keňa, léta Páně loni. Vizitky slovenské rozvojové organizace Človek v ohrození pro dnešek můžu vyndat z kapes – je sobota. V týdnu se starám o projekt podporující místní zemědělské komunity, jehož cílem je „odstraňování chudoby“, a přes víkendy přemýšlím, co to vlastně znamená.

Tentokrát jsme s Ramsonem vyrazili na výlet tam, kde žije kmen Dorobo, který se ještě donedávna živil lovem zvěře a sbíráním medu a divokých plodů. Jejich jméno v masajštině znamená něco jako „zaostalí ubožáci,“ protože na rozdíl od pasteveckých Masajů nemívali dobytek. Kikujové, z nichž se velká část živí zemědělstvím, zase svrchu pohlíží na Masaje a jiné pastevecké kmeny. Přitom právě zemědělští Kikujové tvoří hlavní účastníky našich rozvojových projektů, tedy ty, jejichž komunitám máme pomáhat zvyšovat životní úroveň. Z té několikanásobné změny perspektivy se mi zatočila hlava – jak tuhle realitu uchopit jako člověk a jako „rozvojový pracovník“?

Samozřejmou, často nevyřčenou součástí představy o světě každého z nás je, že si díky modernímu uspořádání společnosti a technologickému pokroku žijeme lépe než středověcí zemědělci. Zároveň věříme, že jejich životní podmínky byly zase o mnoho jednodušší, než každodenní plahočení pravěkého lovce a jeho nerozlučného kamaráda sběrače, kteří pro celou honbu za potravou neměli čas na vymýšlení písma, sociální organizaci a budování pořádné materiální kultury. Tato představa odpovídá všeobecně přijímaným principům současné tržní (neoklasické) ekonomie: lidské potřeby jsou obrovské, pokud ne přímo nekonečné, zatímco zdroje sloužící k jejich uspokojení jsou omezené. Tyto zdroje nicméně mohou růst, a v průběhu lidských dějin také rostly; dříve neexistující nebo vzácné předměty se stávají hojnými. Prosperita, kterou přinesl vývoj od lovců-sběračů přes zemědělce až k industriální společnosti, tedy v téhle logice skutečně zajišťuje blahobytnější život, protože máme čím dál lepší možnosti, jak uspokojit své potřeby. Na tom je ve své podstatě založena i myšlenka rozvoje – pokud by totiž naše nejnovější, nejkomplexnější společenské a ekonomické uspořádání nebylo tím nejlepším, postrádalo by smysl snažit se o to, aby jej přijal i zbytek světové populace. Takže: podle této logiky by se nikdo neměl mít zoufaleji než tihle bosí, chudí, negramotní Dorobové. 

 

Reklama

– – -Ale teď tu stojím s tykví a oštěpem a Ramson mi vypráví o sbírání lesního medu, ukazuje mi dřevěnou desku na dorobskou hru s kamínky, kterou prý muži hrají celé dny, a nechá mě foukat do impalího rohu, který má znít na celý les – – – Co když se totiž všichni ti „zaostalí ubožáci“ mají dobře? Co když vlastně nejsou chudí?

 

S jedním řešením hádanky přišel v šedesátých letech americký antropolog Marshall Sahlins:Vtip je v tom, že ekonomické uvažování archaických společností je od základu jiné než naše. Materiální dostatek je totiž poměrná, a ne absolutní veličina: vyjadřuje poměr potřeb, které máme, a prostředků, jak je naplnit. K pozitivnímu skóre se tedy můžeme dostat nejenom tím, že produkujeme mnoho, ale i tím, že potřebujeme málo. Tato „zenová“ cesta k blahobytu stojí na rozdíl od té naší na představě, že lidské materiální potřeby jsou konečné a nevelké, a že zdroje k jejich naplňování růst nemohou, ale jsou zcela postačující. Můžeme tedy říct, že lovci a sběrači žijí v dostatku – a tedy popřít, že lidský úděl je nutná tragédie, že člověk je vězněm dřiny, kterou přináší neustálý rozpor jeho neomezených potřeb a nedostatečných zdrojů. (Sahlins, 1974:95).

Dobře – ale jak je ale možné prakticky žít s tak nízkým životním standardem jako Dorobo, !Kung nebo Aboriginci, a přitom v blahobytu? Jde o to, že oproti naší vžité představě problémem archaického hospodářství není nízká produktivita, ale velmi rychle klesající mezní užitek práce. Sehnat si potravu lovem a sběrem totiž vůbec není náročné – poměrem práce k užitku z ní tato strategie zdaleka převyšuje zemědělství. (Antropologové se předhánějí ve výpočtech, kolik „průměrný lovec“ kmene Creeků stráví lovem, přičemž se mluví tak o čtyřech hodinách denně, ženy tráví přípravou potravy o něco déle. Zbytek dne se spí, kouří, bojuje nebo tlachá.) Takhle to ale jde jen do chvíle, kdy jsou kolem tábora vysbírány všechny jedlé plody a patřičně využita blízká loviště. Obživa se pak stává obtížnější a nejracionálnější volbou je přemístit se a užívat přírodního bohatství o loviště dál. Podmínkou snadné obživy je tedy možnost pohybu, takže veškerý majetek – nástroje, oblečení, nádobí a rituální či dekorační předměty – život více ztěžují (doslova) než usnadňují, protože jsou břemenem. Takže zatímco my vyrábíme, budujeme a shromažďujeme, abychom dosáhli života v dostatku, lovci a sběrači se snaží o totéž tím, že nevyrábí, nebudují a neshromažďují.

Když je ale lovectví-sběračství taková pohádka, proč se pak téměř všechny lidské společnosti uchýlily k zemědělství? Není v tom nějaký háček? Je. Omezení v množství nákladu, který je možné přenášet, se totiž netýká jen hmotného majetku, ale i dětí a dalších členů společnosti neschopných pohybu. To je důvod, proč jsou lovecko-sběračské komunity vždy malé; dětí nesmí být nikdy moc. Jakmile populace roste – tradá, produktivita padá a lovecké komunitě nezbyde nic jiného než kapitulovat, usadit se na jednom místě a začít se trápit s pšenicí dvouzrnkou, rýží a kukuřicí. Sahlins tvrdí, že neolitická revoluce (tedy přechod k zemědělství) nenastala proto, že by se najednou lovec plácl do čela a došlo mu, že mu rytí se v hlíně ulehčí život, ale proto, že zkrátka kvůli populačnímu tlaku nebylo na výběr.

Zemědělec – třeba takový s kikujskými náramky, kterého potkáte okolo Nanykui – z toho ale nevyjde naprázdno. Sice pracuje víc, ale život na jednom místě, výrazné zvětšení komunit a nutnost organizovat práci a spotřebu s sebou přinesly evoluci mocenských a ekonomických struktur a rozvoj toho, čemu říkáme materiální kultura. Zdroje najednou nejsou, co bys oštěpem dohodil, ale zato mohou růst a rostou; možnost hromadění a dlouhodobá časová perspektiva života na jednom místě nicméně do nekonečna nafoukla prostor možných potřeb. A jsme doma. Ve vztahu k nekonečným se všechny zdroje staly vzácnými, na principu čehož začala fungovat distribuce, uchovávání majetku a směna – a funguje tak dodnes. S rozmachem mocenských struktur rostoucí populace tento vynález nedostatku přinesl i výrazné rozrůznění majetkových poměrů jednotlivců ve společnosti. Přestože tedy dnes zdrojů není fakticky málo, společenské rozvrstvení umožňuje těm šťastnějším naakumulovat jich tolik, že se k nim ti méně šťastní nedostanou. Teprve teď přichází na scénu chudoba – ne jako původní stav lidské společnosti, ale jako vynález civilizace. Chudoba – ne stav, ale vztah; vztah nejenom mezi nedostatkovými zdroji a neomezenými potřebami, ale především vzájemným vztahem jednotlivých částí společnosti. „Být chudý“ je především sociální kategorie – všechno ostatní přichází jako důsledek.

Na zadním sedadle se tísnilo několik dorobských chlapíků, kteří chtěli odvézt do masajské vesnice Doldol; překřikovali se a smáli, jak se jejich bílá řidička pere s neuvěřitelně rozbitou silnicí. Celá scéna mi připadala krajně surreálná. Cestou jsme mluvili o práci na našem projektu, který Ramsona zaujal. „Jen víš, co nechápu? Proč má ta vaše organizace tak zvláštní jméno. Kdo je jako ten člověk v ohrožení?“  

 

Anna Kunová

antropoložka rozvoje

anna.tuik.kunova@gmail.com

 

Marshall Sahlins (1974) Stone Age Economics. ISBN 0-422-74530-8

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama