Reklama
 
Blog | Anthropictures

Pod pokličkou občanského (ne)vzdělávaní v ČR

Před i dlouho po výročí sametové revoluce se objevovalo nepřeberné množství diskusí o tom, jak si naše země po 25 letech existence svobodné občanské společnosti vede. Jednu z klíčových rolí hráli před 25 lety studenti a studentky. Jak jsou na tom ti dnešní? Jak se u nás daří občanskému vzdělávaní na středních školách? Mají dnešní středoškolští studenti a studentky možnost být aktivními občany a stojí o to vůbec?

Před i dlouho po výročí sametové revoluce se objevovalo nepřeberné množství diskusí o tom, jak si naše země po 25 letech existence svobodné občanské společnosti vede. Jednu z klíčových rolí hráli před 25 lety studenti a studentky. Jak jsou na tom ti dnešní? Jak se u nás daří občanskému vzdělávaní na středních školách? Mají dnešní středoškolští studenti a studentky možnost být aktivními občany a stojí o to vůbec?

Program Active Citizens

V listopadu, možná trochu symbolicky den po výročí Sametové revoluce, proběhlo v pražském Centru současného umění DOX pod hlavičkou organizací British Council a Člověk v tísni program Varianty setkání pod názvem „Od inspirace ke spolupráci, aktivní občanství a spolupráce mezi samosprávou, školou a místní komunitou“. Toto setkání bylo zároveň také derniérou vzdělávacího cyklu Active Citizens. Cyklus komunitního vzdělávání Active Citizens tvoří několik částí, které se u studentů a studentek zaměřují nejprve na pochopení sebe sama, dále pak na techniky vzájemného učení a komunikace a pochopení role jednotlivce ve společnosti. Závěrečná čtvrtá část zahrnuje praktické naplánování komunitního projektu a jeho realizaci, která je zakončena zhodnocením průběhu a reflexí dopadů tohoto projektu v místě jeho realizace. V České republice se do projektu zapojilo 30 středních škol z devíti krajů. S podporou vyškolených učitelů a učitelek pak týmy připravily a realizovaly celkem 43 komunitních projektů. Témata, která projekty řešily, byla libovolná. V Ostravě například jedna ze škol připravila kurzy vaření pro pěstounské rodiny, v Ústí studenti učili své mladší spolužáky první pomoc a zásady zdravé výživy a v Mnichově Hradišti pořádali diskuse se zastupiteli a občany o místních parcích a zeleni. Projekty měly především reagovat na některou z potřeb identifikovanou při mapování vybrané místní komunity a obsahovat prvek dialogu a spolupráce s dalšími partnery včetně státní správy a samosprávy. Já sama jsem se setkání účastnila za účelem představit výsledky kvalitativního výzkumu a celkové evaluace dopadů tohoto programu na studenty a učitele středních škol, kteří se ho účastnili. Na následujících řádcích bych vás tedy ráda nechala zblízka nahlédnout pod pokličku české (ne)výchovy k občanství na středních školách a to právě skrze výsledky tohoto kvalitativního výzkumu.

Reklama

Každodenní realita českých středních škol

Pojďme tedy nyní nahlédnout pod slibovanou pokličku a odpovědět na otázky: Jaká byla každodenní realita na jednotlivých školách, s čím se studenti a učitelé potýkali, co se dařilo a co naopak ne? Výzkum, který jsem prováděla na 10 školách, probíhal ve dvou fázích. Na začátku zjišťoval aktuální stav týkající se postojů školních týmů včetně učitelů ke škole a výuce a míru rozvoje klíčových kompetencí. Na začátku byli studenti a studentky dotazováni „jaká je jejich škola“. Svou školu měli studenti většinou rádi, k čemu měli výhrady, byl styl výuky, který jim škola poskytuje. Studenti kritizovali neefektivní metody, které kladou důraz na memorování bez praktické zkušenosti a pasivnost při takovéto formě výuky založené na zápisu diktovaných faktů. Více by se jim líbilo propojení teorie s praxí, upřednostňování aktivit, které vyžadují aktivní zapojení celé třídy a vedení hodin pro žáky přitažlivější, modernější a „zábavnější“ formu, která by je zaujala. Někteří studenti si také u svých učitelů všimli chybějící motivaci a radosti z práce, což jak popisovali, pro ně bylo překážkou k vlastní aktivitě a chuti k učení. Čeho si studenti také velice vážili, byla otevřenost některých vyučujících, kteří jsou ochotni řešit jejich individuální výukové potřeby a nejsou lhostejní k jejich problémům a to i když jsou osobního rázu.

Učitelů a učitelek jsem se tázala „jaká je jejich práce “. Všichni odpověděli, že svou práci mají rádi, baví je a naplňuje, je to pro ně práce inspirativní a někteří hovořili o seberealizaci či „poslání“, kterým pro ně toto zaměstnání je. Na druhou stranu ovšem také reflektovali náročnost této práce a to především v penzu povinností, které musejí plnit i mimo výuku. Velkou satisfakcí je pak pro ně pozitivní zpětná vazba od studentů či absolventů, kteří do jejich hodin chodí rádi nebo na ně rádi vzpomínají, protože jim kantor/ka přinesl „něco navíc“. K čemu se učitelé stavěli negativně je přijímání studentů s nevyhovující úrovní znalostí a dovedností z důvodu nutnosti financování instituce. Chápali sice širší souvislosti této problematiky. Jsou si vědomi, že instituce je součástí špatné koncepce financování školství obecně. Nicméně se jim nelíbí situace, kdy jsou nuceni vyučovat žáky často s problémovým chováním, kteří vyčerpávají a demotivují nejen je ale i ostatní studenty. S tímto problémem souvisí i tématika přetěžování učitelů mimoškolními aktivitami, které souvisí s prezentací a propagací instituce, a jejichž hlavním cílem je získat přízeň potenciálních studentů. Učitelé to považovali za nutné zlo, ale zároveň nesouhlasili k podřizování veškerého chodu instituce pouze jejím finančním potřebám.

Důležitým tématem bylo také zaměření výuky na znalosti a ne dovednosti. Učitelé považují rozvoj klíčových kompetencí a měkkých dovedností u studentů za stejně významný jako znalosti v konkrétních předmětech a pro budoucí praktický život studentů mnohdy důležitější. Většina učitelů,  účastnících se programu, byla humanitního zaměření a tak také tematizovali upřednostňování přírodovědných předmětů na úkor těch humanitních. Přínos přírodních věd nezpochybňovali, ale zároveň se obávali, že ti, co prosazují přírodní vědy, si nejsou vědomi hodnot a významu věd. Tito učitelé jsou pak jako iniciátoři nových aktivit viděni v očích „zkostnatělých“ kolegů či vedení jako „narušovatelé zavedených pořádků“.

 

Jde to i jinak: Občanské kompetence a jak to fungovalo konkrétně?

 

Tyto informace pro mnohé z čtenářů jistě nejsou ničím novým, nefunkční systém, přetížení učitelé, nudící se žáci aneb každodenní realita mnoha českých škol. Ale jde to i jinak. Během druhé části výzkumu jsem analyzovala proces změny v jednotlivých kolektivech. Během analýzy jsem identifikovala 7 klíčových faktorů, které zásadně ovlivnily průběh a výsledky programu. Právě proto, že se zde bavíme o občanském vzdělávaní, popíši dále jako příklad zjištění týkající se občanských kompetencí. Občanské kompetence jsou dovednosti, které umožňují studentům rozeznávat a dodržovat hodnoty a postoje podstatné pro život v demokratické společnosti, jednat v souladu s udržitelným rozvojem a podporovat hodnoty národní, evropské i světové kultury. To, jak výraznou změnou prošly občanské kompetence u jednotlivých studentů, záleželo na kombinaci faktorů a počáteční úrovni této kompetence u každého jednotlivce. Zde tedy ze studie vyplývající kombinace faktorů. Největší posun zaznamenaly malé týmy do 12 studentů (1), které vznikly na dobrovolné bázi (2), a došlo u nich ke ztotožnění s tématem (3), které bylo považováno za prospěšné pro širší komunitu. Každý z týmu měl vlastní úkol (4), za který byl osobně zodpovědný. Učitel byl pouze průvodce projektem nikoli jeho vůdce ani tvůrce (5). Na jednání s partnerem se výraznou měrou podíleli sami studenti (6) a během realizace docházelo k intenzivnímu opakovanému kontaktu s cílovou skupinou školního projektu (např. seniory, dětmi 1. stupně ZŠ), která zprostředkovala zpětnou vazbu (7).

Jak to fungovalo konkrétně? Studenti, kteří do projektu vstoupili dobrovolně, ať už byly počáteční motivy jakékoliv, cítili vlastní zodpovědnost za svou aktivní účast na projektu. V malém týmu se budovali intenzivnější a vstřícnější vztahy a na ně navazující chápání týmové práce a vlastního místa v kolektivu a ve společnosti obecně. Studenti a studentky, kteří byli ztotožněni s tématem projektu, byli motivováni se na něm podílet i ve svém volném čase, reflektovali důležitost odpovědného jednání a to nejen ve vlastním, ale i ve veřejném zájmu. Uvědomovali si možnost změn, které jejich projekt může přinést nejen pro ně ale i pro širší veřejnost. Svěřené úkoly jim pomáhali uvěřit, že díky společné práci a schopnostem celého týmu je možné dosáhnout pozitivní změny v místě, kde studují a žijí. Respekt při jednání s partnery a ze strany učitele, upevnil sebevědomí studentů a studentek ve vztahu k možnostem nastolit změnu vlastním přičiněním. Intenzivní a opakovaný kontakt např. se seniory či Romy přinášel pozitivní zpětnou vazbu, která motivovala studenty v projektu dále pokračovat a přispívala k odstranění předsudků (např. senioři jsou nemocní a pasivní jedinci, Romové jsou nepřizpůsobiví atd.).

Sečteno a podtrženo, to, že někoho budeme nutit k aktivitě, z něho ještě neudělá aktivního občana. Ne pro každého musí být zajímavé stejné téma, podpora rozmanitosti je tedy zcela na místě, protože to co nás zajímá, je pro nás motivací a motivace vede k aktivnímu jednání a to nejen ve vlastním zájmu, ale především v zájmu společném. Sami můžeme udělat mnoho, ale v týmu se to lépe táhne, každý pak může dělat, co umí nejlépe, ukázat to ostatním a také se od nich něco naučit. Ovšem pozor na stereotypní představu, že pokud je někdo excelentní student s výbornými studijními výsledky, bude dobrý týmový hráč a naopak. Dejte šanci i těm, kteří vás zatím nepřesvědčili, třeba objevíte u studentů či studentek vlohy, o kterých jste neměli tušení. Projekt, který má rozvíjet občanskou společnost, by měl ideálně probíhat v těsném kontaktu s touto společností. To znamená, například nedělejte divadlo pro neslyšící, ale udělejte ho s nimi. Kontakt s jinakostí nám umožňuje s vidinou společného cíle jednotu.

 

Co si tedy přát do dalších 25 let?

Měli bychom si především přát aktivní společnost, která vede své členy k osobní zodpovědnosti za změnu. Změna by se nám neměla dít, ale měla by se dít skrze nás. To, že studenty povedeme k samostatnosti, budeme rozvíjet jejich schopnosti dostatečnou volností, nekompetitivním prostředím, které přeje týmové práci a jejich jedinečnost nezaškatulkujeme do známek jedna až pět, umožní, aby se z nich stali aktivní občané. Takoví, kterým nebude lhostejné, co se kolem nich děje, nebudou čekat, až se změna stane bez nich, ale sami ji svým jednáním budou aktivně spoluvytvářet, jako například Ján Michalčák, který včera napsal otevřený dopis prezidentovi Miloši Zemanovi, aby se vyjádřil k negativním výrokům hlavy státu ohledně integrace handicapovaných spoluobčanů do běžného vzdělávacího systému.

 

Výsledky celého výzkumu naleznete zde http://www.activecitizens.cz/wp-content/uploads/zaverecna_zprava_vyzkum.pdf

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama