Reklama
 
Blog | Anthropictures

O českém anticiganismu a novodobých blanických rytířích

V posledních týdnech a měsících došlo hned k několika exhalacím protiromských nálad. O reflexi současného českého anticiganismu se na jejich pozadí pokouší následující čtení událostí poslední doby. Dále si povíme, kdo se dnes pasuje do role blanických rytířů.

Horké letní večery lákají k mnohému lelkování a uvolnění mysli různorodými prostředky. Tu se pod ruku dostane láhev vína, tu kniha, tu obojí. Listuju prvními stránkami Hájíčkovy Rybí krve, má to být o odvaze dívat se zpátky a o vysidlování českého venkova. Před hospodou, kde na pangejtu vysedávám v duchu dobré tradice brněnské Kamenné kolonie, mě najednou vytrhne úsporná popisnost sídliště, do něhož se Hana, jedna z postav knihy, po letech vrací. Šedivé paneláky nově nahradila pestrá paleta panelové barevnosti. Tím sídlištěm, které mělo „změnit barvu“, je budějovický Máj.

 

Nový rasismus a nová xenofobie

Reklama

V ten moment jsem knihu odložil. Až příliš hmatatelně působil kontrast pozitivně laděného sídliště a událostí posledních dnu a týdnů, které se odehrály tamtéž. Poslední organizované demonstrace namířené proti Romům svědčí o tom, že pod barevnou fasádou sídliště se stupňuje agrese, která se tu tam, tu onam, každopádně stále častěji a za stále větší podpory „přizpůsobivých“ a „slušných“, dostane na povrch.

Časy, kdy rasismus a xenofobie byly bytostně spojeny se scénou nácků, jsou nenávratně pryč a musíme čelit „novému rasismu“. Obecně jde o nástupce rasismu biologického, takže důraz na odlišnou genetickou výbavu je nahrazen akcentací rozdílů kulturních. Podobnou aktualizací prošel i pojem xenofobie, jemuž se dnes rovněž přidává adjektivum „nová“. Podle Pavla Barši již tato nová forma nevychází z rasismu a etnických předsudků, ale z liberální ideologie rovnosti a svobody – je pak zaměřena na ty skupiny, které této ideologii odporují. Důležitým aspektem nové xenofobie rovněž je, že její sociální podhoubí tvoří i kultivovaná střední třída.

 

Zrod nového anticiganismu

Domnívám se, že oba tyto posuny ilustrují plíživý posun charakteristický pro dobu postkomunismu, kdy mantra neoliberalismu má být jediným příběhem, jenž rámuje naše životy. Jenže současný závod ke dnu, který již více než dvě desetiletí společně běžíme, má mnoho obětí. Mezi jedny z mnohých, patří i čeští Romové, i stále větší část české majority.

Zdůrazňování kulturních odlišností českých Romů je spíše pokusem vyhnout se ekonomicko-sociálním problémům těch, u nichž se anticiganismus stává životním postojem a vyplněním vyprázdněných individualizovaných identit smyslem hájení dobrých mravů většinové/slušné/přizpůsobivé národní pospolitosti Čechů.

Příčina toho je zřejmá – společnost ekonomicky i sociálně chudne, jistoty, které platily, již neplatí. Jedinou jistotou je, že žít vysněné „áčkové“ životy bude stále méně lidí. Ztrátu jistot doprovází ztráta solidarity s druhými, společnost se totálně individualizuje, segmentarizuje. Naneštěstí, jednou z mála cest, která ke skupinovému ztotožnění vede, je osvědčený recept nalézání (zástupného) nepřítele. Je v tom cosi psychologického. Z problémů, které musíme nést na svých bedrech (nezaměstnanost, nejistota získání/udržení zaměstnání) obviňujeme ty, co se jen stěží mohou bránit. Zatímco zájmy neonacionalistů, a nutno dodat, stále většího počtu příslušníků nižší a střední třídy, může alespoň deklarativně hájit politická reprezentace (kdyby bylo na studentech středních škol, DSSS bychom měli v parlamentu), například Romové svoji politickou reprezentaci nemají. Přidáme-li k tomu řadu stereotypů a fám dnes tolik produkovaných a šířených internetem v podobě všemožných hoaxů, nová forma anticiganismu je na světě. Kromě těchto ustavujících tendencí protiromských nálad mezi ně patří ještě další.

 

Kromobyčejná paní Závist

Za oním důrazem na kulturní odlišnost Romů se často skrývá obyčejná závist. Jako příklad si můžeme uvést rodinu, která narození svých paterčat bude mít navždy spojena s obrovskou vlnou nenávisti slušných Čechů, za níž nestojí nic triviálnějšího, než závist, že rodinu obdarovali kočárky. Každému závistivci bych ty kočárky ze srdce přál, vychovat dnes 5 dětí je přece prča.

 

Sociální dávky, média a posílení významu práce

Mýtus množství sociálních dávek údajně vyplácených Romům byl již několikrát vyvrácen, přesto je stále jedním z ustavujících základů českého anticiganismu. Vedle něj pak jde o posílení významu práce, což souvisí se všeobecnou ekonomickou situací, kdy nalézt ohodnocenou práci (zaměstnání) je pro všechny segmenty společnosti (absolventy škol, lidi v produktivním věku, obyvatele venkova i měst) rovno výhře v loterii. Dnes se anticiganismus s rasistickým podtextem napevno usadil v oficiálním diskurzu – ten reprodukují nejen politická reprezentace (např. neuvěřitelný Otto Chaloupka), ale ruku v ruce také masmédia, jejichž podíl na některých akcích namířených proti Romům je neoddiskutovatelný (často zdůrazňována etnicita Romů v momentě, kdy došlo k projevům násilí).

 

Novodobí Blaničtí rytíři

Zastavil bych se krátce u dalšího znaku, který ustavuje tendence protiromských nálad, a tím je důraz na identifikaci s českým národem, kterému je domovem – jak známo od příchodu Praotce Čecha a zorání pole Přemyslem Oráčem, český rybníček. Za něj se „bílý“ Čech může skrýt jako za svoji skupinu, jejichž zájmy chce hájit proti nepříteli. A když bude nejhůř, povstanou Blaničtí rytíři. Zdá se mi, že už povstali.

Jedna z rovin jejich boje, která se nedávno objevila, je patrná v ochraně městských hradeb, za nimiž se skrývá město plný slušných lidí, jejichž čistou identitu formovanou pouze Petrovem, Špilásem a kuličkovým orlojem, který neukazuje, kolik je zrovna hodin. To město je (tentokrát) Brno toho času přejmenované na Krno. Jádrem sporu o brněnství města byl tento videoklip, vytvořený redakcí pivně-sociologizujícího Priglu.cz. Nenávistné reakce na klip, který ukazuje, že bytostnou součástí pestrosti města jsou také Romové a místa, která se na pohlednice zkrátka nedostanou, jsou lakmusovým papírkem stavu dnešního anticiganismu.

Druhou rovinou je ztotožnění s oním českým rybníčkem a jeho symboly v národní/etnické podobě.

 

„Už jste to slyšeli? Prý vznikla Česko-Cigošská vlajka“

Když jsem zjistil, že existuje také petice proti této umělecké iniciativě, bylo mi nejdřív do smíchu. Pak jsem zvážněl, protože i další reakce na projekt slovenského umělce Tomáše Rafy jsou reálné. O co jde. Projekt Nový nacionalismus v srdci Evropy, který se snaží upozornit na problematiku rostoucího nacionalismu, vzbudil bouřlivou diskusi tím, že dává možnost zvolit podobu česko-romské vlajky. Vlajka je vždy primárně symbolickým vyjádřením skupiny osob, která se s ním identifikuje, jejím poznávátkem. Autor projektu ji pojal jako nástroj k rozpoutání chybějící diskuze, protože formy nového nacionalismu se stávají více a více všudypřítomné. Nenávistné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a jeden ze zřejmých cílů autora – ukázat na problém soužití Čechů a Romů a jejich vzájemného vymezování, se povedl prostřednictvím zrcadla nastaveného společnosti zprostředkovat.  Aniž to zřejmě bylo jeho záměrem, tento projekt lze číst jako podnětný příspěvek do diskuse o tom, jakým způsobem se státními symboly nakládají nacionalismu holdující skupiny (zejména jak jsou v rukou neonacistů znásilňovány a zneužívány), a jak nakládají s interpretací naší společné domoviny. Téma, kdo je tady vlastně doma, a kdo je cizák, je pak ostatně další linkou projektu Tomáše Rafy.

Na diskuzi rozpoutané kolem projektu česko-romské vlajky je ale nejdůležitější jiná věc – aktéry diskuze jsou také ti, kteří z nich bývají obvykle vyčleněni – Romové, kteří k projektu vyjadřují vlastní zcela totožná stanoviska, jaké slyšíme ze strany majority – vlastní romskou nebo českou vlajku už máme, s ní se identifikujeme, další nám netřeba. Nápadné argumentační protnutí názorů obou aktérských stran (tedy že nová vlajka není potřeba, protože už vlajky máme) může být chápáno jako možný odrazový můstek k ujasnění si toho, že doma je tady ten, kdo se zde jako doma cítí.

 

Závěrem

Před časem Svaz skautů a členové  Sokola nezávisle na sobě vydali stanovisko jednoznačně odsuzující projevy rasismu a xenofobie. Za tento postoj je třeba děkovat a vážit si ho. Dostali jsme se totiž bohužel do stavu, kdy distance od těchto jevů již není zdaleka samozřejmá a naopak, z rasismu a xenofobie se staly ctnosti takřka až rytířské. Anticiganisté se potom pasují do role novodobých rytířů, jenž hájí českou vlajku jako posvátný symbol toho našeho českého rybníčku, proti snahám o jeho pošpinění. Měli by ale vědět, že mezi ctnosti patřila zejména ochrana těch, kteří se jí jen stěží mohou dovolávat. 

 

Michal Pavlásek

michal@anthropictures.cz


Pro úplnost:

 

Nakonec si pusťme trošku hudby pro všechny české a slovenské novodobé blanické rytíře:

 

Midi lidi: Kde domov moj? 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama