Reklama
 
Blog | Anthropictures

Netřeba manter, na sídlišti žijí také konkrétní lidé!

Reakce na články Tomáše Brolíka „Zeleň na sídlištích není mantra“ uveřejněném 12.8. na respekt.ihned.cz a související text „Za Prahu hustější“ v tištěném Respektu č. 33/2014.

Tomáš Brolík ve svém textu popisuje situaci okolo plánování rozvoje veřejných prostor v Praze a způsob, jakým článek pojímá, ukazuje, proč by do koncipování vývoje města a veřejného prostoru mělo mít možnost promlouvat daleko širší spektrum jedinců. Výtky shrnuté v následujícím textu nejsou směřovány primárně panu Brolíkovi, nýbrž obecnému dění, které má IPR možnost ovlivňovat. V lecčems by se s koncepcí dalo souhlasit. Nicméně, v několika bodech, týkajících se převážně velkých prefabrikovaných obytných celků – zkráceně sídlišť, je s tvrzeními nutno polemizovat a uvést je na pravou míru. Sídlištní prostor totiž nepotřebuje zahušťovat, naopak, jeho volnost, „přírodnost“, nevyhraněnost a někdy dokonce i nevzhlednost si i přes mnohá úskalí jeho obyvatelé často pochvalují a považují je za největší klady tamního života.  

Vyžeňme nyní disputaci trochu do extrému.

Proč prefabrikované struktury – jež svojí fantastickou urbanistickou myšlenkou oběsily lidské měřítko na dětských prolézačkách – ještě nezahustit? Proč nedonutit obyvatele, aby se ze svých oken nedívali jen do sto padesáti dalších bytů, ale do dvou set padesáti? Proč volné plochy a rumiště, které obyvatelé sídliště až neobvykle rádi využívají, nezabetonovat a nenatřít na zeleno? Proč mnohá sídliště, jež se konečně po dlouhých letech své existence zazelenala, nevracet pozvolna do bodu nula? Ano, sídliště mají své bolesti, zahušťování je ale nevyléčí.

Tomáš Brolík se trochu neobratně zaplétá do srovnání českých sídlišť se s těmi západními – konkrétně francouzskými. V textu vysvětluje problematiku pouze zkratkovitě. Mnohý čtenář by pak mohl nabýt dojmu, že se příslovečným francouzským „banlieue“ skutečně přibližují. Sídliště tak mohou působit jako noclehárny, s nespokojenou a menšinovou střední třídou, jež zde nemá žádné kulturní ani volnočasové vyžití a která možná musí i bezmocně pozorovat lokální sociálně patologické jevy způsobované přítomností sociálně slabších.  

Reklama

A proto chtějí všichni pryč…

Omyl, česká sídliště takto fungují pouze na první pohled, a to z několika důvodů, které jsou shrnuty v mnoha článcích a statích, které během posledních let české sociální vědy vyprodukovaly (např. Špaček, 2012). Sídliště nikdy nemělo a do značné míry stále nemá charakter zástavby, ve které by převládaly určité sociální vrstvy (Musil 1985). Je pravdou, že sídliště stárnou, starší lidé však nejsou jedinou demografickou skupinou, která by se na sídlišti pohybovala. Naopak, projděte se někdy Centrálním parkem na Praze 13 nebo 14 a zjistíte, kolik mladých rodičů s dětmi se zde vyskytuje. Kupodivu nikdo z nich nevypadá na první pohled deprivovaně a co víc při osobních rozhovorech o tom ani nehovoří.

Mnozí by byli jistě překvapení, že některá sídliště mají dokonce svoji živou a do určité míry i kolektivní paměť. Lidé se zde znají podle jmen, venkovní prostory mají svoje spontánně vzniklé lokální názvy a hlavně oceňují – často ne zcela městský – charakter jejich domova.

Zejména velké obytné celky nejsou klasickým městem ani periferií. Jsou to často samostatně fungující město-parky. Taky to trvalo, než se jimi staly, příroda potřebuje čas. To je jedna z jejich nejsvébytnějších vlastností, což bylo také prvotním cílem mnoha realizovaných projektů (např. Oberstein 1980). To, co tu skutečně chybí, je širší kulturní pokrytí. Na sídlištích je až povážlivě málo možností, jak se kulturně „vyjádřit“ a „vyřádit“. Pryč jsou časy, kdy byly kluby jako Delta, KC Opatov, či KD Mlejn centry pro mnohé subkultury z celého města. To je zčásti dáno demografickými změnami a také tím, že se společnost mění a stále více drobí do menších a menších zájmových skupin. Právě na tento proces je však třeba aktivně reagovat.

Popravdě řečeno, některé sublokality pražských sídlišť skutečně vykazují některé dílčí znaky sociální exkluze (znám je z výzkumů i osobně, jelikož jsem na jednom takovém sídlišti vyrůstal), tudíž skutečně akutně potřebují kulturně-rozvojové a sociální programy. Ovšem řešením dalšího rozvoje není zahuštění zástavby. Naopak – opět z mé osobní i výzkumné zkušenosti – další výstavba často způsobuje značné napětí mezi zastupiteli a obyvateli. Navíc sídlištní infrastruktura má potenciál v již stojících budovách, které jsou ale bohužel naplněny sportbary, nonstopy a casiny. Problémem jsou tomto ohledu majetkové poměry mnoha radnic, které nejsou do značné míry s to další nálevny a „forbesárny“ regulovat, v horším případě jejich existenci dokonce nepřímo podporují.

IPR se snaží, to je neoddiskutovatelné. Jeho činnost je po dlouhých letech nezájmu o veřejný prostor a vlády silných developerů velmi svěžím závanem změny poměrů. Vytváří však dojem, že najednou bude všechno skvělé, růžové možná dokonce „sluníčkové“, zkrátka, že najednou víme, jak na to. Zdá se mi však, že se konceptem zahuštění pokouší o „cool“ nebo spíše „light“ formu v minulosti tolik oblíbených změn územního plánu. Bylo by nemilé, aby opět vyhrál byznys. To by však nebylo nic nového. Trh je pro mnohé bohužel stále „místem pravdy“ (Foucault 2009). Zahušťování vnitřního města je dle mého názoru v zásadě v pořádku, obzvláště pokud bude realizováno rozumně regulovanou formou. Periferie si již v některých místech tímto procesem prošly a nejsem si zcela jist, zdali jsou důsledky pozitivní. Pro příklad se zajeďte podívat na Jihozápadní město, dnešní Prahu 13.

Všechno ale není tak černé, jak se zdá. Dobrou, ba přímo skvělou, zprávou je, že je o tom všem možno diskutovat…

Michal Lehečka

Autor je sociální antropolog, člen výzkumného studia Anthropictures. Ve svém výzkumu se dlouhodobě věnuje problematice každodenního života na sídlišti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama