Reklama
 
Blog | Anthropictures

Mikro-etnografie cyklistova světa

Městská cyklistika se v poslední době v českém prostředí velmi dynamicky vyvíjí. Následující text je pokusem o popis toho, co se za fenoménem „znovunalezeného městského cyklisty“ může z hlediska jedince skrývat. Jinými slovy, co může znamenat kolo a jeho používání pro jeho uživatele, pro městský provoz, ale i pro populární a materiální kulturu. Přečtěte si experimentální pokus o nahlédnutí cyklistova světa etnografickým pohledem.

Nejmenovaná středoevropská metropole. Ulice spojující centrální části této metropole. Devět hodin ráno:

Na semaforu svítí červená. Oktávka, Opel, Renault, nějaký esúvéčko, tranďák, slečna na skútru. Nekonečně dalších aut. Nic zvláštního. Den jako každej jinej.

Pořád červená. Mezi auty se k semaforu přibližuje něco vrzajícího. Zakuklená postava. Bicykl zn. Favorit r. v. 1984. Vykotlanej střed, neseřízená přehazovačka, zrezlý řídítka. Tahle zvláštní symbióza člověka a jednoduchýho stroje zaujímá první pozici na semaforu. Všichni čekají, možná ani nevědí na co. Poslouchají bez soustředění svoje rádio a v hlavě se jim přehrávají myšlenky jako z „Everybody Hurts“ od REM.

Reklama

K něčemu se schyluje, provoz směřující z okolních ulic náhle utichl. Něco se peče. Ha, zelená. Velká pardubická! Odstartováno! Plechový koníčci se hrnou z kopce. Osamělej cyklista se ztratil kdesi uprostřed stáda moderních mustangů. Nestrannej pozorovatel by snad mohl pojmout podezření, že se mu něco stalo.

Během několika okamžiků ho stádo na svym chvostu „vyplivne“. Pravděpodobně se nic nestalo, tuhle zkušenost mu ale nikdo nezávidí…

Možná, že je to ale celý složitější.“

Cyklistika prožívá ve městě X veliký boom, a i když jde o okrajový způsob pozemní dopravy, zaslouží si toto počínání rozhodně pozornost. Předchozí odstavce vychází z vyprávění a reflexí mého informátora, městského člověka, městského cyklisty, jenž kolo používá jako alternativní dopravní prostředek.

Způsobů používání je skutečně mnoho, rozměr dopravního prostředku je asi účelem nejhlavnějším. Dají se ale vypozorovat i další. Kolo je statusovým znakem příslušnosti k různým subkulturám (závodní cyklisté prominou, o těch až jindy).  Ve zmiňovaném městě je totiž městské kolo, možná dost nešťastně, spojováno převážně s neurčitou a nejasně definovanou „hipsterskou“ komunitou (byť skupina takto označovaná už asi nemá s původním významem slova hipster nic společného). Kolo je módním doplňkem, o kterém se dá nezávazně hovořit skoro jako o počasí. Pro ilustraci jedna z reflexí výše zmiňovaného cyklisty:

„Kdysi se mě jeden takovej hipsterizující člověk ptal, když viděl moje kolo, jo. Navíc, kde jinde se mě mohl ptát, než na Letný, že jo. Tak ten se mě tehdy před tim mým kolem zeptal, jestli je to „fiksd gír“ nebo „singl spíd“. Ty pojmy jsem tehdy slyšel asi poprvý, ale nějak mi to došlo, tak jsem mu odpověděl, že je to Anežka (pojmenování kola, pozn. editora) s normální přehazovačkou. Pojmy jako furtošlap, torpédo a přehazovačka už holt moc nefrčí.“

Kolo se tak stává komoditou na druhou. Nejdřív si ho koupíme, seženeme, oprášíme a následně ono prodává nás. Komodifikovaný cyklista. Kolo je ukazatelem a zpřítomňovanou demonstrací ideje (je jedno jaké).  Kolo tak může být symbolem zdravého životního stylu. Kolo může možná být i berličkou k tomu, jak se stát oblíbeným…!? Kolo může být…

Jenže, kolo je v první řadě materiálním artefaktem. Ten potřebuje pravidelnou údržbu a co víc, v neposlední řadě je potřeba naučit se na něm jezdit. Neplatí to ale vždy. Na všechno jsou tu „kolní útulky“, kde všechno s úsměvem opraví. Jezdit na něm taky není úplně potřeba, stačí se jen popovážet. Další lehce humorná historka zmiňovaná klíčovým informátorem následuje v citaci:

„Setkal jsem se taky s jednou osobou, která měla takovou tu městskou skládačku. Potřeboval jsem si jí půjčit. Najednou koukám, že to má úplně prázdný (téměř prázdné duše, pozn. editora), tak jsem se na tom protrápil asi kilometr do krámu a když jsem se vrátil, tak jí říkám: Jak na tom můžeš jezdit, vždyť máš strašně podhuštěný kola?“. Osoba na to, že nad tim už přemejšela, ale že nemá pumpičku. Tak jsem jí řekl, ať si sjede s těma svejma auto-ventýlkama na pumpu. Druhej den přijela celá rozradostněná, že prej to je úplně skvělý, že je to dofouklý a jezdí se na tom parádně…“

To byl spíš humorný pohled na věc, cyklistovo počínání má ve městě X ještě jeden daleko vážnější, avšak potenciálně socializační rozměr: bitvu o přežití v případě, že vyrazíte do rušnějších ulic.

Každodenní zkušenost s cestováním v rušném provozu velmi svébytně ovlivňuje cyklistův pohled na svět. Městský provoz je bitvou o urvané místo na startovní čáře pod semaforem. Městský provoz je evolučně adaptační bitvou o to, kdo se lépe popasuje se zákrutami v ulicích. Městský provoz je adrenalinový sport zaměřený na extrémní vyhýbání chodcům. Městský provoz je odrazem a vlajkovou lodí chaotičnosti soudobého světa. Asi se ptáte, kde je ten socializační potenciál…

Pobyt v městském provozu a jednostopém dopravním prostředku poháněném vlastní silou je totiž také nepravidelně opakovaným přechodovým rituálem – příprava na cestu na kole by se dala do určité míry interpretovat jako liminální fáze v souladu s tím, jak ji formulují například Victor Turner či Arnold Van Gennep. Po nasednutí na kolo a „vpuštění se mezi houfy vlkův“, nastává v cyklistově hlavě přeměna. Jezdec se pohybuje ve zdivočelém meta-prostoru světel, klaksonů a děr ve vozovce. Je nejmrštnějším „obyvatelem“ silnic, je úhořem, který všude snadno proklouzne a prchne před predátory. Stává se ale taky predátorem, avšak poněkud netradičním. Mezi řidiči motorových vozidel totiž vzbuzuje strach inverzním způsobem. Neloví předjetá auta či naházené myšky, ale naopak velmi ohrožuje tím, že bude uloven. Situace je poněkud patová, neboť v obou případech do hry vstupuje neporozumění zúčastněných stran. I přes různá desatera většina cyklistů přistupuje k jízdě v ulicích jako ostatní účastnící – tedy ve smyslu „cesta je v první řadě moje“. K tomu se nabízí citát z Hrabalovy povídky zařazené do knihy Slavnosti sněženek, kde jeden z kerských štamgastů – ve chvílích kdy v podnapilém stavu odjíždí na kole z Hájenky – halasí: „z cesty dobří lidé, mám rychlost!“

Cyklista je zvláštní tvor, který musí i přes svoji zranitelnost brát především ohledy na druhé. Cyklista je sám o sobě zbraní. Následující výpověď v tomto kontextu není třeba komentovat:

„Nějak jsem nad tím přemýšlel, nad celou tou bitvou o cyklostezky a ve výsledku, když jsem si zvyknul jezdit po městě i v tom nejhustšim provozu, musím, říct, že jsou mi nějaký cyklostezky ukradený. Je v tom samozřejmě i trochu adrenalinu. Všechno je to ale ve výsledku o tom naučit se bejt součástí toho všeho. Bejt obezřetnej, pořád se otáčet, vědět co je za tebou, projíždět mezi autama fakt pomalu a jen když stojej, dávat pozor, aby tě někdo v zaparkovaným autě nesejmul dveřma. Jediný, co bych si vlastně přál, aby všichni ve městě jezdili trochu pomalejš a nespěchali, to nadělá vždycky nejvíc neplechy.“

Michal Lehečka

autor, informátor, městský člověk, městský cyklista

Veškerá data jsou anonymizována, citace jsou použity s vědomým a výslovným souhlasem jejich autora.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama