Souhlasím s Michalem Pavláskem, že v případě rasismu a xenofobie se jedná o nežádoucí jevy, proti, kterým bychom měli bojovat. Jenže v rovině hodnotových postojů není jeho příspěvek ani můj souhlas nikterak zajímavý. Stačí zapátrat na internetu, a takových příspěvků naleznete celou řadu. Od kulturního a sociálního antropologa bych očekával příspěvek jiného druhu. K článku Michala Pavláska mám dvě zásadní výhrady.
Čemu nás učí antropologie?
Abych vyjádřil hlavní bod, ve kterým s Michalem nesouhlasím, uvedu klasický příklad z dějin kulturní a sociální antropologie. Přibližně do padesátých let dvacátého století bylo mezi antropology ortodoxií rozdělovat domorodé zvyky na zvyky dvojího řádu. Jednak se mezi domorodými populacemi vyskytovaly znalosti a zvyklosti, které antropologové označovali za vědecké či proto-vědecké. V tomto ohledu patří rané antropologii zásluha v tom, že ukázala, že domorodé populace nejsou tlupy pověrčivých hlupáků. Naopak, domorodé populace disponovaly a disponují celou řadou velmi důmyslných znalostí a dovedností – rybolov, stavba lodí, námořní plavba, stavba obydlí, zemědělství, výroba nástrojů, hrnčířství atd.
Vedle těchto technických znalostí a dovedností existovaly ještě jiné znalosti a zvyklosti. Byly to všechny znalosti a zvyklosti, které se vztahovaly k fenoménům jako čarodějnictví, magie, náboženství či víra v duchy, a které se projevovaly v domorodých rituálech. Rozdíl je nabíledni; zatímco první druh znalostí a dovedností se týká skutečností korespondujících s objektivní realitou a přírodními zákony, druhý druh znalostí a dovedností s objektivní, a na nás nezávislou, realitou nekoresponduje. Náboženství je stejně jako víra v duchy iracionální institucí. A každý antropolog přeci věděl, že bůh ani čarodějnice neexistuje a že magie je snůškou nesmyslů.
Na první pohled elegantní rozdělení dostalo v padesátých a šedesátých letech dvacátého století výrazný políček. Jeden britský filosof ukázal, že antropologové soudili takzvané iracionální zvyklosti příliš přísným metrem. Uvedu příklad: v hospodě na sebe zvrhnete sklenici velmi chutného a velmi drahého nápoje, načež znechuceně prohlásíte: „Někdo mi to nepřál!“ Tradiční antropologie by váš výrok považovala za důkaz vaší iracionální víry. Tradiční antropolog by o vás ve svém vědeckém článku napsal, že věříte, že něčí pohled nebo něčí zlá myšlenka skutečně zapříčinila rozlití sklenice lahodného nápoje. A takový druh víry by onen antropolog jistě zařadil mezi iracionální zvyklosti. Kdesi v poznámce pod čarou by sice uvedl, že domorodé zvyklosti je nutné ctít a respektovat; ale jakoby naznačoval, že tudy cesta nevede.
Od šedesátých let se antropologie pod tíhou kritiky začala obracet k vnitřní logice zdánlivě iracionálních znalostí a dovedností. Tyto zvyklosti přestaly být výhradně souzeny podle vědeckých měřítek. Namísto toho si antropologové začali všímat způsobů, kterými lidé dávají svému životu smysl a jak svět zabydlují různými významy. „Někdo mi to nepřál!“ nutně neznamená, že věříte v příčinné působení něčí zášti. Stejně tak domorodci skutečně nevěřili, že rituál přivolávání deště skutečně déšť přivolá. A přesto si neodpustíte svůj výrok, kdykoliv na sebe převrhnete váš nápoj, stejně jako domorodci každý rok ve stejnou dobu provádějí svůj rituál „přivolávání“ deště.
Snad by mělo být jasné kam tím mířím. Jestli se česká kulturní a sociální antropologie vydá tím směrem, že bude šmahem odsuzovat všechny projevy rasismu jako důkaz existence hluboce zakořeněného rasismu, aniž by studovala vnitřní dynamiku a logiku těchto projevů, společenskou debatu na téma rasismus nikam neposune. Projevy rasismu předem odsoudí, aniž by považovala za důležité se jimi hlouběji zabývat. Odsoudí je stejným způsobem, jako klasičtí antropologové odsoudili všechny zdánlivě iracionální zvyklosti, protože tyto zvyklosti byly nehodné civilizovaných lidí, mezi které se antropologové řadili. V boha věří hlupáci a čarodějnice jsou dobré tak ke strašení malých dětí. A v rasismus věří jen hlupáci a lidé s morálně pochybným kreditem, nikoliv slušní a vzdělaní lidé.
Politika reprezentací naruby
Druhá, související obtíž, vychází z toho, že Michal Pavlásek reprezentuje české anticiganisty jakoby se jednalo o homogenní skupinu. Michal Pavlásek hovoří o „majoritě“ a o „střední třídě.“ Jenže zde se projevuje zvláštní selektivita antropologů. Existuje celá řada studií týkajících se sociálně vyloučených lokalit, rasismu a xenofobie. Antropologové si například právem stěžují na skutečnost, že Romové a Cigáni jsou špatně reprezentováni médii a veřejným míněním jako homogenní skupina (například článek Michala Pavláska Trampoty s Českou televizí). Jenže jako média reprezentují minoritu, antropologové stejným způsobem reprezentují majoritu.
Uvedu příklad, který onu obtíž lépe demonstruje. Na internetu existuje řada diskusí týkajících se islámu. Velké množství lidí se vyjadřuje v tom smyslu, že islám v České republice nechce. Pro někoho by to byl důkaz skutečnosti, že Češi jsou zpátečnický národ, neschopný soužití s cizinci, přičemž hluboko v české povaze je zakořeněn rasismus, který čas od času probublá na povrch. Co by se mohlo zdát jasné, vůbec jasné být nemusí. Řada lidí odsuzuje islám prostě z toho důvodu, že nemá ráda náboženství. Titíž lidé stejně tak odsuzují křesťanství nebo judaismus. Řada lidí odsuzuje islám jako speciální druh ideologie, která je v nesouladu se západními hodnotami, přičemž tito lidé nezbytně nemusejí bojovat proti náboženství. Stejně tak mohou existovat lidé, kteří se obávají jen některých prvků islámu – zahalování žen, rituálního zabíjení zvířat nebo specifického právního systému – aniž by odsuzovali islám jako celek. Chápu, že člověka internetové diskuse rozezlí, antropolog by se však měl pídit po detailech a odlišovat různé významové nuance.
Má religionistická exkurze má v případě antropologů bijících na poplach následující význam: Který z antropologů dělal terénní výzkum na českých sídlištích mezi „majoritní“ populací? Kdo z antropologů se zúčastnil protestních pochodů, aby se podíval, jakým způsobem mobilizují protestující symboly svého odporu? Kdo dělal rozhovory s nespokojenci, aby zjistil jak hluboce v nich je zakořeněný rasismus? Kdo se jich ptal, co si myslí o neonacistech a vandasovcích? A jak máme interpretovat výrok na Facebookové diskusi: „Cikáni do plynu!“? Že autor výroku přečetl de Gobineauovu Esej o nerovnosti lidských ras, a že se ztotožňuje se závěry konference ve Wannsee? Koho tedy reprezentuje český antropolog, když hovoří o radikalizující se majoritě? Cítím se být bělochem a příslušníkem střední třídy. Hovoří tak Michal Pavlásek i za mě?
Závěrem
Jak máme chápat výlevy typu „Cikáni do plynu?“ Jako projev českého rasismu? Máme stejným způsobem chápat i výlevy antiislamismu? A co teprve nostalgii po komunismu? Máme je chápat jako projevy nehodné vzdělaných a morálně vyspělých občanů České republiky?
Svými dvěma výtkami jsem chtěl vyjádřit skutečnost, že antropologie, nechce-li se zařadit bok po boku moralistních disciplín, měla by se držet některých základních principů. To neznamená, že bych Michalovi Pavláskovi upíral možnost vyjadřovat se k věcem, které jako antropolog nestudoval. A už vůbec mu neupírám možnost vynášet hodnotové soudy. Třeba má Michal Pavlásek pravdu, ale ve svém příspěvku neříká nic zajímavého. Příčiny současného stavu, které Michal Pavlásek zmiňuje – například neoliberální ekonomika, závody na dno, zakořeněný rasismus a závistivost, radikalizace středních tříd – mohou sloužit jako dobré pracovní hypotézy. Ale pro antropologa představují tyto hypotézy výchozí, nikoliv konečný bod. Ještě je nutné provést nějaký dlouhodobý terénní výzkum.
Pro úplnost:
- 20. července vyšla reakce Michala na Nikolu: Kam se v textu o českém anticiganismu podělo antropologično
- 30. července vyšel článek Michala Pavláska: O českém anticiganismu a novodobých blanických rytířích