Reklama
 
Blog | Anthropictures

Fotoreportáž: Ve Stříbrném městě tekly slzy a padaly kapky deště…

Fotografická série Markéty Slavkové zachycuje “předvečer” a hlavní den uctění památky obětí Srebrenického masakru, ke kterému došlo v roce 1995. Výstava je aktuálně k vidění v Rock Café Praha. 

Slzy ve Stříbrném městě…

 

Dne 11. 7. 2013 na výročí uctění památky Srebrenického masakru bylo na Pamětním hřbitově v Potočari pohřbeno 409 obětí této tragédie. V červenci roku 1995 se Srebrenica i navzdory statusu “bezpečné zóny” OSN a přítomnosti nizozemských jednotek UNPROFOR stala dějištěm masakru, který byl později oficiálně klasifikován ICTY (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu) jako akt genocidy a je nyní znám jako nejhorší masová ukrutnost, ke které došlo na území Evropy od Druhé světové války. Přestože od událostí v Srebrenici uběhlo 18 let, identifikace obětí není uzavřena a každý rok jsou zde pohřbeny stovky nově identifikovaných ostatků obětí této tragédie.

 

Reklama

Když se setkají mrtví a živí…

V den výročí Srebrenického masakru navštíví Pamětní hřbitov v Potočari 30 000 až 50 000 lidí – truchlící pozůstalí, účastníci pochodu míru, aktivisté, politici, novináři… Jindy tiché městečko východní Bosny s pár tisíci obyvateli, se objeví na televizních obrazovkách po celém světě. Samotnému výročí genocidy v Srebrenici předchází pochod míru z Nezuku do Potočari. Přibližně sto kilometrů dlouhá trasa pochodu vede oblastí, kterou poté, co Srebrenica padla do rukou Bosensko-srbské armády (VRS), utíkali tisíce mužů a chlapců s nadějí, že překlenou vzdálenost, která je dělila od nejbližšího teritoria ovládaného vojsky republiky BaH (ARBiH) v okolí Tuzly. Velká část z nich nikdy do cíle nedorazila. Pochod míru končí v “předvečer” pohřbů v prostorách hřbitova v Potočari a jeho účastníci se v rámci příprav podílejí na přenášení rakví před vrcholem výročí genocidy, které se odehrává následující den.

 

Zbraně proti bezbranným…

Přímý vojenský útok na “bezpečnou zónu” OSN Srebrenica začala 6. 7. 1995, kdy Bosensko-srbská armáda (VRS) pod vedením generála Ratko Mladiće, zaútočila na pozorovací stanoviště Foxtrot. Po několika dnech Srebrenica i přes přítomnost nizozemských jednotek UNPROFOR padla. Podle údajů ICMP (International Comission on Missing Persons) následně zmizelo přes 8000 osob. Ve většině případů se jednalo o muže a chlapce. Nejmladším z nich bylo pouhých třináct let.

 

Modlitba za mrtvé

Po smrti muslima je zvykem pronést pohřební modlitbu v arabštině nazývanou Salaat-ul Janaazah. Imaam ji uvede tzv. takbírem – recitací fráze Allāhu Akbar (Bůh je veliký). Při recitaci takbíru je zvykem zdvihnout ruce dlaněmi vzhůru k nebi. Truchlící se modlí spolu v rámci kolektivní modlitby i individuálně. Před samotnými pohřby u rakví s těly svých nejbližších posedávají také příbuzní a přátelé, kteří se mohou alespoň symbolicky rozloučit s těmi, kteří tragicky zmizeli v poslední válce. Po 18 letech jejich kosti spočinou na důstojném místě posledního odpočinku.

 

Modlitba za Srebrenici

Přítomnost tisíců, kteří přišli uctít památku mrtvých, poukazuje na skutečnost, že minulost  zapomenout nelze. Hlavní poslání Pamětního centra a hřbitova v Potočari spočívá nejen v uctění památky mrtvých, ale rovněž v uchování vědomostí o této tragédii pro příští generace, aby k něčemu podobnému již nemuselo dojít nikdy a nikde.

Toto vyzdvihuje i modlitba za Srebrenici:

Ve jménu Boha, nejmilosrdnějšího a nejsoucitnějšího. Modlíme se k tobě všemocný Bože, nechť se rozhořčení promění v naději. Nechť se odveta stane spravedlností. Nechť se slzy matek stanou modlitbami, že se Srebrenica nebude opakovat nikomu a nikde.

(Modlitba za Srebrenici na pamětním kameni v MC Potočari)

 

Něžné rozloučení

Ve snaze identifikovat oběti na základě analýzy DNA, shromáždilo ICMP na 22 160 vzorků rodinných příslušníků 7 772 hlášených nezvěstných a učinilo srovnávací analýzu post-mortem vzorků nalezených v masových hrobech. Z celkového množství 7 040 unikátních profilů extrahovaných ze vzorků kostí bylo ke dni 11. 7. 2012 identifikováno celkem 6 838 osob. Vzhledem k rozmístění pozůstatků na mnohých lokalitách vzdálených i desítky kilometrů jsou identifikační procesy velmi náročnou a dlouhodobou záležitostí. Pro pozůstalé je tato časová propast velmi traumatizující a mnozí z nich odmítají věřit, že jejich blízcí jsou mrtví, dokud není tělo identifikováno a pohřbeno. Z těchto důvodů je i poslední rozloučení před pohřby velmi emotivní a intimní záležitostí, skrze kterou se snaží alespoň částečně vyrovnat s děsivou minulostí.

 

Čekání…

Oběti Srebrenického masakru jsou pohřbívány na hřbitově v Potočari. Ten je součástí Pamětního centra Potočari, které bylo slavnostně otevřené 20. 9. 2003 bývalým americkým prezidentem Billem Clintonem. Součástí centra je rovněž komplex bývalé továrny na baterie („fabrika akumulatora”), která v době konfliktu sloužila jako základna jednotek UNPROFOR. Dnes zde najdeme vzpomínkovou místnost, menší muzeum a výukové zázemí letní školy v Srebrenici. Rovněž tu každoročně 11. 7. proběhne oficiální zahájení, na kterém nechybí četné politické projevy, po jejichž skončení začínají vlastní pohřby. Symbolické centrum hřbitova naproti bývalé továrně tvoří rozsáhlý modlitební stánek. Jeho podlaha je pokrytá orientálními koberci a lemuje ji půlkruhová mramorová pamětní deska se jmény obětí Srebrenického masakru…

 

Muži nesou rakev k hrobu…

Hlavní součástí výročí genocidy, které trvá od ráno do raného odpoledne, jsou kolektivní pohřby. Po skončení politických a náboženských projevů následuje společná modlitba a po ní začínají vlastní pohřby. Muži se chopí rakví, které jsou do té doby umístěné ve východní části hřbitova a přenáší je k předem připraveným hrobům. Ty poté společně zakopou…

Stejně jako tento rok jsem i minulý rok pozorovala hroby a dění kolem. Bylo 40°C, cítila jsem se na omdlení. Nevěděla jsem, zda je to tíhou situace nebo umrtvujícím vedrem.  Ze všech stran se ozývaly modlitby a tisíce konverzací. Po tvářích přítomných stékaly slzy i pot. Muži s lopatami zakopávali hroby, zatímco ženy postávaly okolo, hledajíc oporu jedna v druhé. Nad stovkami čerstvých hrobů ležel hustý oblak prachu, jež se zvedal ze země. Prach jsi a v prach se obrátíš”, pomyslela jsem si a cítila se překvapená tím, jak moc mi najednou přišlo toto biblické tvrzení příhodné. 

 

Barvy smutku

Na jeden den pamětní hřbitov v Potočari doslova ožije celou paletou barev. Ani Korán ani Sunna nenaznačují, že černá by měla být chápaná jako barva smuteční. Ženy hledaly útěchu ve stínu deštníků. Pod několika málo stromy se tísnily desítky šťastlivců, kterým se podařilo skrýt před paprsky neúprosného slunce a posléze i proudy deště, které se snesly z nebe k zemi právě v okamžiku, kdy se rozezněla píseň za Srebrenici. Bílé náhrobní kameny se třpytily v kapkách deště a zářily jako sníh. Podle vyprávění zde každý rok nebe pláče spolu s tisícem dalších duší…

 

“A na dně smrti / barvy budou jasnější než…” (Mak Dizdar)

Po holocaustu vyvstala otázka, zda je možné vůbec věřit v myšlenku lidství. Zda lze po těchto a podobných zkušenostech ještě vytvářet nějaké umění. Pozice Adornova kulturního kriticismu argumentuje, že: „psát poezii po zkušenostech z Osvětimi je barbarské” (Adorno, 1983). Navzdory těmto tezím, na jednom z panelů v rámci letní univerzity v Srebrenici, kterého se účastnili různorodí bosenští umělci, došlo ke shodě, že je naopak umění po zkušenostech genocidy potřeba ještě více, než kdy předtím. Smysluplnost takového umění však musí ležet v soucitu a empatii. Umění, které si vzalo za úkol připomínat živým osudy těch, kteří nenávratně zmizeli, vzbuzuje naději, že se podobná tragédie v budoucnosti nebude opakovat. Snad měl pravdu jeden z nejslavnějších bosenských básníků Mak Dizdar, ve svém mystickém výroku, že “na dně smrti, barvy budou jasnější než…”

 

Markéta Slavková

marketa@anthropictures.cz

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama