Reklama
 
Blog | Anthropictures

Zápisky z Bristolu: Když se etnografický filmový festival bere vážně

Kdo dnes otevře webové stránky The Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland (RAI) velmi rychle zjistí, čím se tato oborová instituce honosí především – svou starobylostí. Jinými slovy, jsme to my, kdo od roku 1870 šlape stezky k "domorodcům" a kdo tolik přispívá k vědění o kulturní rozmanitosti. Ačkoliv může Brexit ohlašovat novou fázi rozkladu ostrovního impéria, nezdá se, že by měl intelektuální vliv členů RAI na globální akademický provoz jakkoliv polevit. Jak do tohoto příběhu zapadá patnáctý ročník filmového festivalu RAI, který se konal na konci března v Bristolu?

Mnohá překvapení

Foyer kina Watershed je narvané lidmi. Po drobné loktovačce se propracuji k padesáti stránkovému programu (sic), festivalovému pasu a skleničce vína. S nezbytnou výbavou se pak ukryji do bezpečí jednoho z koutů konferenční místnosti a získám tak prostor rozhlédnout se kolem. Dřevěné krovy budovy, která původně sloužila jako přístavní sklad, se klenou nad diskutujícím davem. Ten se díky otevřeným posuvným dveřím rozprostírá napříč třemi sály téměř do nedohledna. Později si poznamenám, že Watershed – kino, restaurace a centrum pro digitální média, hostí festival již podruhé. Podle vyjádření organizátorů v přístavu zakotví již natrvalo, a to s cílem vybudoval si své obecenstvo bez nutnosti soupeřit s kulturními akcemi ve větších městech.

Letošní festival je poprvé výsledkem skvělé spolupráce dvanácti antropologických kateder ve Velké Británií,“ dme se pýchou ředitel akce profesor Paul Henley, autor zásadních knih o životě a dílu Jeana Rouche. Následně nový model vysvětluje takto: každé z pracovišť získalo za finanční příspěvek několik volných lístků, možnost účastnit se výběru filmů a organizovat workshop či diskuzi. Zároveň, počínaje tímto rokem, je na programu expanze za hranice země do Asie a Jižní Ameriky. K šíření kvalitních etnofilmů tzn. snímků, na jejichž výběru se pro RAI podílí téměř třicetihlavá komise složená z filmařů a akademiků, má dojít v koordinaci se sítí univerzit, jež začnou spoluorganizovat vlastní mini-festivaly. Kde končí tradice putovní akce, jež navštívila Edinburg, Leeds či Oxford, tam začíná globální cirkulace značky a obsahu směr Yunnan, Peking nebo Ciudad de México. Ocitnout se tak mezi původními čtyřiceti vybranými filmy může být distribuční terno. Kdo má mít na ose RAI-hostící instituce poslední dramaturgické slovo, to však zůstalo neobjasněno.

Když se mikrofonu chopí André Singer, patrně nevlivnější antropolog-filmař současnosti, je to pobožná úcta, to ticho v sále? Producent legendární série „Disappearing World,“ dlouholetý spolupracovník Wernera Herzoga či Joshui Oppenheimera, a nově také prezident RAI, podtrhuje význam akce pro popularizaci antropologie. Vzápětí pak nenápadně, ale o to důrazněji, otřásá hranicemi etnofilmu udělením první Prezidentské ceny úvodnímu snímku festivalu „The Eagle Huntress.“ Oceněn by od tohoto roku měl být „ne-akademický velkorozpočtový etno-fikční příběh,“ jež naplňuje misi Institutu v šíření humanistického sdělení, a jehož veřejný dopad je pro „standardní“ filmově-akademickou produkci nedosažitelný. Symbolické gesto o dva dny později rezonovalo v kvalitně obsazeném panelu na téma politiky a estetiky etnofikce „Reclaiming Fiction.“ Když nad apelem přemýšlím nyní, docházím k závěru, že v něm festival ústy André Singera ohlašuje smrt žánrovému vnímání filmu ve prospěch autorského gesta, ve prospěch regenerace vztahu mezi etnografií a uměním. Takové vnímání nemá být slepé k příslibům etnografických a uměleckých praktik, jež pojí společná historie střetávání se s jinakostí (encounter with alterity), a má do centra pozornosti antropologů vrátit „příběh,“ slovy Davida MacDougalla, filmy, jež sice mohou být fikcí, ale zobrazená těla jí nejsou. Co takový akt znamená ve smyslu chápání etnografie jako úsilí ukotveného v tradici empirického výzkumně zaměřeného pátrání, to se zde neodvažuji spekulovat.

Reklama

Jiné světy

Vypisovat se z dojmů, které zanechal film „Socotra: The Island of Djinns“ je jako vyprávět o zážitku jízdy na horské dráze. Marnost. Fotograf a spisovatel Jordi Esteva vytvořil podmanivou fresku o životě na místě, kterému se bubny industriální modernity – její světla a kabely, lodě a letadla – i nadále vyhýbají. Podél cesty do nitra ostrova, o němž v roce 2011 vydal knihu a kam se pravidelně vrací, v ní rodnou sokotránštinou o soužití s džiny promlouvají jeho průvodci. Oproti příklonu k doslovnosti a totalizující popisnosti, které bývají pro nejeden etnofilm typické, se autor dojem mystéria demaskovat, obnažit, či jakkoliv racionalizovat nesnaží. Naopak. Zaobaluje ho do nadčasové černobílé a eluzivní střihové skladby překypující vjemy, jež, jak sám říká: „nemají ukazovat krásu ostrova, ale směřovat do duše místních lidí.“ Poznamenávám si, že tomu není tak dávno, kdy by dílo podobných parametrů sklidilo od puristů vizuální antropologie výsměch jako „příliš estetizující,“ jako „příliš umělecké,“ a na přehlídku etnografického filmu by patrně nebylo vůbec vpuštěno. Ani zde nešlo tento ortel několika zasloužilých matadorů disciplíny přeslechnout. Zněl však při diskuzi zdvořile, až zdrženlivě.

 Socotra

Zdroj: www.socotratheislandofdjinns.com

Výchozím bodem pro spolupráci antropoložek Charlote Grégoire a Anne Schiltz byla otázka, co dnes v Belgii znamená být nezaměstnaný. Výsledkem je „Employment Office“ – typologicky laděná paleta konverzací státních zaměstnanců s uchazeči o podporu. Nuda? Nikoliv. Zvolené prostředí zde plní funkci neuralgického bodu, jež nedá nevzpomenout na teze Michela Foucaulta z „Dohlížet a trestat“ nebo dystopické patálie z dílny Terryho Gilliama. Omezení daná stísněným prostorem kancelářské buňky, nutnost nerušit danou proceduru a potřebu filmové vyprávění určitým způsobem rytmizovat řeší autorky mistrně – divák je situován jako třetí účastník zblízka přihlížející mikrodramatu u prefabrikovaného stolu. Zatímco si životní osudy zúčastněných díky schematičnosti dotazování spíše domýšlíme, staticky „neviditelná“ kamera nedovoluje před emocionálním vypětím uhnout. Tiše tak burcuje k potřebě změny neudržitelného stavu modelu „sociálního“ státu. Umná manipulace? Možná. Když odcházím ze sálu, uvažuji nad tím, jak zásadní je při přípravě projektů volit médium s vědomím možností různých distribučních strategií a dosažitelnosti různých publik. Jinými slovy, uvidí někdy „Employment Office“ ti, jež systém výplaty dávek utvářejí a udržují v chodu?

employment office

Zdroj: www.raifilm.org.uk

Třetí den přinesl třetí pozoruhodné dílo, „Ama-san,“ které si svou stopáží nezadá s hranou filmovou produkcí. Dalo by se říci, že se během 99 minut v přítomnosti Matsumi, Mayumi a Masumi žádné zvláštní drama nekoná. Jsme svědky ranní rutiny, pracovního dne, rodinných scén a podvečerní relaxace, které utváří žitý svět hlavních protagonistek. Smyčka každodennosti se s mírnými obměnami opakuje třikrát v tempu srovnatelném s klasiky japonského filmu. Naše pozornost je však tvarována pulzujícími krémovými barvami a provokována iluzorní hmatatelností předmětů. Cyklické plynutí času spojené s puntičkářsky „vymazlenou“ kompozicí tak navozuje téměř meditativní mód vnímání. A pak přijde první ponor pod vodu a pocit, že se můj dech stává jejich dechem. Trio „žen moře“ totiž živí své rodiny jako lovkyně mořských plžů. Na otázku po budoucnosti dvoutisícileté tradice film odpovídá ambivaletně zvuky výhružného televizního zpravodajství a obrazy s novou učednicí loveckého umění. Opona padá. Nejlepší portugalský dokumentární film roku 2016 v diskuzi okamžitě čelí vzývání příslovečného boha Kontextu. Zaznívá hlas, že filmu chyběla „analytická složka“ a „viditelná přítomnost“ autorky, fotografky a dokumentární filmařky Cláudie Varejão. Ve svém zápisníku nalézám poznámku, že jde o nikoliv netypický nářek části akademické branže nad skutečností, že film nefunguje jako text. Řešením je pro ni pak posuzování filmu ve vztahu vůči „doprovodnému“ materiálu. Je třeba se ptát, do jaké míry je tento vztah hierarchizován, a zda v něm obraz/zvuk vůči textu netahá za kratší konec provazu. Národní systémy hodnocení vědy dávají vcelku jasnou odpověď.

Ama-San

Zdroj: www.mirafilm.ch

Brát vážně

Odpočinek od filmů jsem si dopřával během polední pauzy, kolegiálními výměnami s přáteli a na workshopech či master class, které nabídly vítanou změnu rytmu a možnost intenzivnější interakce mezi tvůrci a diváky. (Staro)nové knihy zde představovali Eddy Appels (Film Festivals and Anthropology), Judith Aston a Mandy Rose (I-Docs: The Evolving Practices of Interactive Documentary), Marcus Banks (Visual Methods in Social Research), nebo Paul Stoller (The Cinematic Griot). Speciální pozornosti se dočkaly dva konferenční panely vždy o šesti příspěvcích na téma současných trendů v etnografickém filmu v Číně a Latinské Americe. Není pochyb, že právě s jejich účastníky Paul Henley plánuje onu zmíněnou „velkou expanzi.“ Pro mne osobně však bylo nakonec nejpřínosnější zapojení do workshopu o vizuální antropologii a klimatické změně.

„Já jsem v těch komunitách pracoval v roce 1974. To ještě o nějaké změně nikdo netušil,“ poznamenal světlovlasý a vždy usměvavý Hugh Brody. Když jsme pak ve skupinách analyzovali narativní taktiky filmů jako „This Changes Everything,“ „Before the Flood“ a „Thule Tuvalu“ byly na něm znát známky pohnutí. „Je nejvyšší čas oprášit koncept ‚Disappearing World.‘ Je naší povinností být svědky těchto procesů a podat o nich zprávu. Zbytek je politika a pedagogika,“ prohlásil Brody rezolutně v závěru workshopu. U oběda se mne pak snažil povzbudit slovy, že otázky, které si kladu v doktorském projektu na téma klimatické změny jako metodologické výzvy antropocentrické perspektivě v etnofilmu, si ještě nikdo nekladl. Poděkoval jsem mu. Přesvědčení, že to není tak úplně pravda, jsem si nechal pro sebe. Toho večera Hugh za svou angažovanost při ochraně práv původních obyvatel Kanady a Austrálie obdržel nejvyšší ocenění RAI za celoživotní přínos antropologii.

IMG_6788blog

Liivo Niglas, Pavel Borecký, David MacDougall a Erminia Colucci

Festival byl už téměř u konce. Nemá smysl se zde o filmech oceněných v sedmi kategoriích vypisovat – zvědavci nechť otevřou webové stránky, kde narazí i na rozhovory s autory snímků. Jedna situace ve své bohatosti přesto vystoupila nad všechny ostatní. Když se v závěru organizátoři seřadili, aby předali devadesátiletému průkopníkovi observačního filmu Colinu Youngovi láhev skotské, donutili jihoamerickou delegaci k pískotu. Jejím důvodem bylo rozhodnutí ocenit práci hlavní manažerky pugetem květin. Překvapení v tvářích velevážených mužů mluvilo za vše. Pro mne osobně skvělý okamžik srážky zástupců akademické periferie s vlivovým centrem, jež bezostyšně defilovalo před našimi zraky. Okamžik, který pregnantně připomenul nutnost věnovat pozornost třídním, generačním a genderovým rozdílům, jež relativně homogenní vedení starobylé instituce v očích nemalého počtu tvůrců, s nimiž jsem měl možnost mluvit, nebezpečně diskvalifikuje.

„Pořád se to učíme,“ smířlivě po incidentu poznamenal ředitel festivalu. „Chtěl bych věřit, že je tento proces učení se myšlen vážně. Chtěl bych věřit, že podobných tvůrčích srážek, ať už mezi etnografií a uměním, nebo centrem a periferí, budou festivalová setkání stimulovat daleko více,“ poznamenal jsem si do svého zápisníku a jal se balit zavazadlo.

 

Pavel Borecký

vizuální antropolog

Anthropictures, z.s.

Institute of Social Anthropology, University of Bern

Poděkování za konzultace při přípravě textu patří kolegům Marii Heřmanové a Michalovi Pavláskovi.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama