Reklama
 
Blog | Anthropictures

Sídlištní obrat na poli urbanismu a „pohádka o sídlišti v ohrožení“

Problematika dalšího vývoje panelových sídlišť se poslední dobou dostává na výsluní odborné a občas i veřejné debaty na poli urbanismu v České republice. Vznikly a vznikají architektonické studie, série přednášek a mezinárodní konference "Sídliště, jak dál", vše v rámci stejnojmenného projektu či výstupy kulturně historického grantového projektu "Paneláci" Zároveň bylo vydáno i několik publikací, jež si kladou za cíl urbanistické zhodnocení vývoje panelových sídlišť a nástin možností jejich udržitelného rozvoje. V diskusi však stále něco schází. Příspěvek Michala Lehečky navazuje na jeho předchozí blogy o problematice sídlišť.

 

 

 „Tenhle váš návrh mi přijde nesmírně arogantní,“ sdělil během diskuse po prezentaci výstavy studentských návrhů na urbanistickou dostavbu pražského sídliště Černý Most II vzniklých v rámci projektu „Sídliště, jak dál?“ (televizní rozhovor s vedoucími projektu Michalem Kohoutem a Filipem Tittlem zde) jeden z místních dlouholetých obyvatel tvůrkyni jednoho ze studentských projektů. Zdánlivě ostrá reakce rezidentů se dala čekat a pěkně ilustruje „nakřáplé“ jádro současných snah o řešení otázky dalšího vývoje sídliště. Reakce se týkala zejména velmi necitlivého zásahu do úpravy veřejného prostranství a velmi sporné restrukturalizace a zahuštění uliční sítě.

 

Sečteno a potrženo: prezentace vzletných urbanistických návrhů – i když přinášejí pouze ideová řešení, která mají vést k dalším diskusím – nemohou tváří v tvář „domorodcům“ s dlouholetou zkušeností se životem na tom kterém konkrétním sídlišti obstát. Teorie zde naráží na empirii a každodennost. Tuto situaci nezachrání ani vedoucími projektu proklamovaný důraz na svébytnost každého ze sídlišť, ten je totiž aplikován pouze v rovině urbanisticko-strukturální. Tím nemá být řečeno, že by urbanisté udělali zbytečnou práci, jen by si – pokud nechceme zůstat na rovině návrhů a teorie – měli takříkajíc „osahat opravdové panely.“  Jinými slovy, studentům schází zkušenosti z konfrontace se širší sociální realitou sídlišť a jejich značně rigidním prostředím. Rigiditě se není proč divit, vždyť nejmladší panelová sídliště například v Praze jsou již více než dvacet let zabydlená a během svojí existence se dočkala pouze sporadických interních zásahů.

Reklama

Opakuji, že ideové návrhy mají samozřejmý a nepopiratelný akademický přínos a oceňuji odvahu celého ateliéru jít takzvaně s kůží na trh. S prezentací směřovanou místním k obyvatelům bych však příliš nechvátal, nebo minimálně změnil formu této prezentace.

Proč nepotřebujeme další legendy o sídlišti?

Paralelně s těmito snahami totiž musí proběhnout zhodnocení dosavadního sociálního vývoje sídlišť a zachycení obecnějších tendencí v jeho fungování. Na zhodnocení dosavadního urbanistického vývoje v poslední době pracuje velké množství odborníků, zachycení a interpretaci sociální reality sídliště se ale bohužel věnují pouze víceméně izolovaní a neorganizovaní jednotlivci. Přitom, jestli nám něco do mozaiky poznání o sídlišti skutečně chybí, jsou to reflexe, jednání a praktiky jeho obyvatel. Například odborné publikace Experimentální sídliště Invalidovna, Když se utopie stane skutečností či Legenda o sídlišti jsou jistě vítaným přínosem na poli bádání o panelových sídlištích, ptejme se ale, co přinášejí skutečným obyvatelům sídliště.

Velmi mne v této souvislosti pobavil internetový článek zveřejněný na portálu iDnes.cz, jež se týkal propagace poslední z řady publikací na toto téma Legenda o sídlišti editorů Mráčové, Šimonové a Vejvody, kde jsou mimo jiné úryvky z rozhovoru s obyvatelem sídliště Vítem Podráským. Vše by bylo v pořádku, kdybych dotyčného neznal a nevěděl, že je sám architektem. Citace z jeho rozhovoru pak začínají nabývat jiného významu a dostávají se do roviny tisíckrát omílaných klišé typu: „Všechny plochy mezi domy byly holé – stromy a keře nebyly vzrostlé jako jsou dnes.“ Nemůžu se ubránit dojmu, že můj bývalý spolužák ze střední Víťa, vykládal v podstatě to, co jeho „kamarádi“ chtěli slyšet. Věřím tomu, že rozhovor se jistě v další fázích dostal ke konkrétnějším tématům vypovídajícím o sídlišti i z jiné než urbanistické perspektivy. Vybrané citace v tomto článku však poukazují na to, že ani žurnalista, jenž vybíral citace, se netoužil o sídlišti dozvědět více, než jen to, že je z panelů, bývalo holé a teď je obrostlé zelení.

Tvrzení, že sídliště jsou kvalitními místy pro život, je rovněž paušalizující.  Ano některým lidem se zde žije dobře, jiným bohužel ne. Jeďte se podívat na sever Čech, plzeňské Vinice, či pražskou Velkou Ohradu, aby bylo jasno v tom, co všechno může být sídliště. Diskurzivní obrat – ve smyslu: donedávna bylo na sídlištích všechno špatně, v těch králíkárnách se ani skoro nedalo žit, a z ničeho nic všechny bolesti opadly a sídliště je fantastickým místem k životu – začíná být unavující a je třeba jej pro změnu korigovat mnohými projevy nespokojenosti. To poslední, co by sídlišti prospělo, by byla bezbřehá a po foucaultovsku „naturalizovaná“ adorace tohoto typu bydlení. Zjednodušeně řečeno, tato naturalizace je tažena urbanistickým nadšením. Sídliště má ale mnoho dalších vrstev, a to jak pozitivních, tak negativních. Jeden z dramatičtějších, ale rozhodně ne ojedinělých negativních projevů, je z mého rozhovoru s obyvatelem sídliště Stodůlky z konce roku 2012. Uvádím jej zde jako kontra-příklad za všechny:

„tady existuje koridor (hovoří o cestě od stanice metra k svému bydlišti, zhruba 300m po pěší zóně, pozn. ed.), kterej se tváří jako neprůstřelnej, i když v Kruškách se ukázalo, že průstřelný je leccos (narážka na střelbu v místním nočním Baru, pozn. ed). Existuje tu koridor, kdy já díky tomu, jak to tady vypadá, sklopím hlavu, když vystupuju z metra a s tou skloněnou hlavou dojdu k baráku a tam ji zase zvednu a cejtím se, že jsem prošel nebezpečnou zónou. Já se zkrátka snažím přivírat oči nad tím, co vidím, co se mi nelíbí. Vadí mi to, že se musí děti a maminky s kočárkama brodit mezi lidma, který jsou už v jedenáct na sračku, že jsou všude rozbitý flašky, že jsou všude hadry od lidí, kteří je vyhrabali v popelnici a teď našli nějaký lepší.“ (S.B., zima 2012)

 

Konec velkých vyprávění

Výše zmiňovaný citát je odrazem sociální reality některých periferních sídlišť (bohužel zejména těch mimopražských). Bez intenzivnější přítomnosti mezi zdejšími obyvateli nezjistíme, jaké jsou skutečné problémy sídliště. Ano, územní rozvoj může pomoci, odsouvá však na okraj další sociální problémy jednotlivých lokalit (sociální exkluze, bezdomovectví, drogová činnost apod.) K získání hlubších a systematičtějších dat může dopomoci například terénní antropologický výzkum, nebo jeho obdoby ve formě intenzivní přítomnosti a komunikace přímo v lokalitě. Bez takového přístupu by například výše zmíněná citace nemohla vzniknout.

Mnou kritizovaná ideová a systémová řešení jsou pro sídliště samozřejmě potřebná, nebudou však kvitována pokud se před jejich realizací nepodíváme na sídliště i mikro-perspektivou. Proto navrhuji, abychom si na sídliště vzali lupu stejně tak jako hrdinové dětského příběhu Sídliště v ohrožení, ve kterém se Agáta Bystrá a doktor Lupa snaží přijít na to, kdo stojí za tajemným rozhodnutím o zbourání jejich sídliště. S bouráním to v reálu nebude tak horké. Pomyslná „lupa“ v ruce, kterou budeme aplikovatelnost současných „velkých vyprávění“ o sídlišti ověřovat, však může napomoci přechodu k produktivní fázi snah o další rozvoj sídlišť. Už je sice dost pozdě, přesto je ještě čas. Navíc „pod lupou“ možná zahlédneme, že urbanistický rozvoj není jedinou cestou, která může sídlištím pomoci.

Michal Lehečka

sociální antropolog

dlouhodobý obyvatel sídliště

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama