Reklama
 
Blog | Anthropictures

Participuji, participuješ, participujeme

Zaujatému pozorovateli veřejného života a inovací na poli státní správy neuniklo, že diskuse o zapojování občanů do rozhodovacích procesů od úrovně samospráv po parlament neustále sílí. Tématu participace jsou věnovány celé konference, neobejde se bez něho jakákoliv hlubší diskuse o veřejné správě, dokonce už i občanská společnost si začala silněji uvědomovat, že zapojovat se do veřejného dění není nutné pouze v rovině protestních či opozičních aktivit, ale přímo s poukazem na zefektivňování řízení státu.

Participace

Neorganizovaná veřejnost se zapojuje do navrhování veřejného prostoru, tvorby lokálních politik a dalších tematických okruhů. Nejde ovšem, jak by se na první pohled mohlo zdát, o záležitost pouze velkých měst. Nejen, že existuje mnoho příkladů dobré praxe z velmi malých obcí, ale dokonce se zdá, že samostatná města či obce jsou v legislativní výhodě, jelikož se na rozdíl od městských částí krajských měst nemusí dělit o správu komunikací a dalších nemovitostí s magistrátem. Zdálo by se, že ono nesrozumitelné slovo „participace“ dostává konkrétní obrysy od té nejnižší institucionální úrovně až po nejvyšší. Ať už se s občany participuje na rozpočtu, na architektonických návrzích či náplni sociálních služeb, je potřeba být nestále ostražitý. Participace totiž může být pouhou iluzí podílu na událostech. Je potom nutné, aby všechny vstupy z participativního navrhování měly sledovatelné zpracování a došly do fáze konkrétního zpracování.

Participace je nicméně implikována nerovností mezi aktéry, kteří se participativního procesu účastní. Kdybychom nakrásně všichni byli radními místní radnice s polyhistorickými znalostmi, nepotřebovali bychom participovat na návrzích. Jelikož to tak není, máme zde systém zastupitelské demokracie se stratifikovaným systémem moci a odborníky se specializovanou znalostí, jenž je častokrát také formou moci. Je proto nutné hledat shodu napříč politickým, odborným i občanským spektrem ve vstupech, v průběhu participace i/především v jejích výstupech.

Reklama

Komunitní ideál

Participace občanské společnosti, jež netřímá v rukou žádnou zásadní formální část moci ve veřejné správě, je často viděna jako proces, který tuto mocenskou nerovnováhu snižuje, či rovnou maže. Jedná se o efektní a elegantní předpoklad, který v mnoha ohledech navazuje na romantický ideál „komunity“ s úzkými a pevnými vazbami rozšířené na obrovskou populaci třeba právě městské části s několika desítkami tisíc občanů. Jak to tak ale s romantickými či utopistickými představami bývá, většinou neobsahují systém zodpovědnosti, který je podmínkou kontroly a následného zlepšování. Jak rád říkám, komunita není primárně pozitivní termín, který by odkazoval k nějaké cílové formě kolektivního vědomí.

Pokud chceme budovat komunitu za pomoci rozvoje existujících komunitních vazeb, je to potřeba dělat promyšleně, reprezentativně a s jasnými pravidly. Vyhneme se tak možným negativním dopadům silných komunitních vazeb jako jsou klientelismus, omezení individuální seberealizace či nízké sociální mobilitě. I přesto, že je dnes v politickém diskursu viděn komunitní rozvoj jako cesta k prohlubování pochopení mezi členy společnosti, opak se často stává realitou. Chtěl bych ale psát o komunitním rozvoji spojeným s participací na věcech veřejných. Tedy s rozvojem, který v mnoha momentech klade odpor, slučuje neslučitelné názory občanů a hledá východiska ze situací, kterým se neangažovaný občan může pohodlně vyhnout tím, že se nezajímá o veřejné dění.

Opominutá diskuze

Klasický anglický politický filosof Thomas Hobbes předpokládal, že lidí jsou ve společnosti v neustálém stresu založeném na konkurenci v osvojování zdrojů a příležitostí. V mnoha ohledech bychom takto mohli vidět naší mladou demokracii, která se v devadesátých letech vyrostla na odmítnutí takřka jakýchkoliv forem formalizované vzájemnosti a samosprávy vyjma volené – zastupitelské. Mnozí z nás ještě pamatují až disidentskou polohu formalizovaného občanského sektoru. Je tomu dvacet let, kdy vyhrál systém zastupitelské demokracie se všemi svými klady i zápory; kdy diskuse o kolektivních formách moci a rozhodování byly na dlouho zatlačeny coby socialistické dědictví. Na dlouho tak utichla diskuse o roli politické moci v komunitních akcích typu svazáckých brigád, a o roli jednotlivce, který v té době žil a pro něhož nucená i osvojená pravidla kolektivního řešení společenských problémů hrála svoji neopominutelnou roli.

Tato diskuse se v silnějším smyslu rozvíjí až nyní. Jejím důsledkem je znovuobjevování družstevnictví, komunitní správy věcí veřejných či nároků na podobu veřejného prostoru. A sem patří i otázka po roli a smyslu participace občanů na veřejném dění.

Participace v procesu vyjednávání

Participativní navrhování či podíl na rozhodovacích procesech u nás trpí argumentačním zacyklením dvěma diskursy. Prvním by se dal nazvat jako „vox populi, vox dei“, nebo-li „hlas lidu, hlas boží“. V oblasti definování veřejného se často objevuje mylný předpoklad, že volení zastupitelé musí vycházet vstříc poptávce veřejnosti. Méně populární tohoto procesu variantou je zákulisní lobbing uvnitř státní správy, transparentnější pak veřejná referenda. Participativní navrhování s občany ale nemůže být viděno (ač tomu tak bývá) jako komunitní diktát volenému zastupitelstvu.

Současně se často od tezí vzešlých z veřejných projednání očekává, že budou politickým zastupitelstvem zcela naplněny v tom znění, jak padly na projednání. To má ale mnoho úskalí: počínaje ovládnutím komunitního plánování nátlakovou skupinou, kdy je následně politicky nemožné veřejné projednání odmítnout jako zmanipulované až po nekvalitně facilitovanou diskusi u pracovních stolů, která vygeneruje návrh nekorespondující s požadavkem přítomné veřejnosti.

Veřejnost není v drtivé většině případů odborníky na dané téma. Nemá dokonce ani všechny informace, které by mohly vést ke kvalifikovanému závěru nezkreslenému chybějícími daty. Je ale vysoce kvalifikovaná v konzumaci např. veřejného prostoru, městských vyhlášek, sociálních služeb atd. Je tedy schopná definovat svůj zájem a pokud je komunitní projednání i dobře vedené, tak rovněž argumentovat tento zájem. Zde se rodí první článek v participativním řetězci vstupů. Zájem veřejnosti je relevantní a důležitý, v mnohém ale bude narážet na legislativní, majetkové a ekonomické bariéry. Je tedy nutno s ním dále transparentně pracovat, nikoliv ho považovat za konečnou objednávku služeb. Participativní navrhování je především procesem, nikoliv čekáním na výsledek.

Druhým ohrožujícím faktorem je diskurs odbornosti. Ten byl ve veřejném povědomí velmi posílen několika po sobě jdoucími vládami založenými na předpokladu, že zemi vyvedou z pasti politické neschopnosti se dohodnout. Vzpomínka na příklad první vlády Jana Fischera je však spojena především s tím, že za několik měsíců skoro o ničem nerozhodla. Bodejť by také měla, když neměla demokratický mandát od veřejnosti. Přesto se nějak usadilo přesvědčení, že odborník se může od politika obejít a rozhodnout kvalifikovaněji, než on. Tento v zásadně nedemokratický předpoklad často vyplývá napovrch při tzv. expertní participaci, kdy odborníci rozhodují ve jménu dobra společnosti, aniž by za řešení přebírali faktickou odpovědnost. O klientelismu na tento proces navázaném netřeba hovořit. V důsledku je totiž ministerským odborníkem na otázky bezpečnosti lyžařka Katka Neumannová, která si sama nenamaže ani běžky.

Role odborníků

Odborný vstup coby odborná reflexe je nutným mezičlánkem (někdy svorníkem) participativního navrhování, nemůže ho ale suplovat. V nedávno proběhlé diskusi v knihovně Václava Havla v Praze nastolil starosta městské části Prahy 14 Radek Vondra otázku, zda by architekti měli naslouchat občanům, budoucím uživatelům jejich prostorových realizací, v požadavcích na podobu či funkci těchto realizací. I přesto, že Vondrova městská část je nyní na špici pražských municipálních participačních snah, nebyl schopen si na tuto otázku sám odpovědět. To za něho udělali diskutující hosti z panelu i z pléna. Odpověď, na níž se víceméně shodují odborníci na participativní navrhování, totiž leží v procesním charakteru participativní správy či navrhování. Uživatel realizace je spolutvůrce řešení. Původní návrhy veřejnosti zpracovává odborník pro laika sledovatelným způsobem s tím, že se ke konečnému výsledku může ještě vyjádřit a tyto korekce budou dále zapracovány do návrhu.

Participace jako synergie

Participace je synergie mezi nejširší veřejností, odbornou veřejností a politickým zastupitelstvem. Je kontinuálním, a v ideálním případě nekončícím procesem angažování se ve prospěch společného díla. Nelze ho vidět projektovou optikou, kde je na konci moment potřesení rukou a návrat do anonymity. Hovořit je nutné o přenosu odpovědnosti za správu věcí veřejných na veřejnost.

Ačkoliv by se to mohlo zdát jako socialistický kýč, tak tento přenos odpovědnosti není postavený na myšlence spoluvlastnictví, ale právě na sdílené zodpovědnosti s nutným předpokladem širokého mezigeneračního zastoupení v procesu participace a následným učením se. Nikoliv náhodou jsou jednou z nejdůležitějších součástí participativních procesů děti a dospívající. Ti ač nemají volební právo, mají právo užívat veřejný prostor v uspokojivé kvalitě, a na kvalitě se dohodnout s ostatními.

Participativní nástroje navrhování a spolurozhodování mohou být v naší zemi velmi úspěšné. Je potřeba se ale oprostit od představy „řešeno – vyřešeno, nazdar bazar“, a posunout se k systému dlouhodobého zapojování všech složek veřejnosti do správy věcí veřejných s apelem na transparentní a komunitou kontrolovaný převod zodpovědnosti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama