Každý, kdo se někdy zúčastnil nějaké mezinárodní akademické konference ví, že tyhle akce jsou tak trochu realita zvláštního druhu. Zcela v duchu těch nejzákladnějších teorií antropologie turismu (ne nadarmo se používá výraz konferenční turistika) se akademik-cestovatel vytrhne ze svého běžného prostředí a dostane se do paralelní reality, kde platí jiná pravidla než „doma“. Místo běžných konverzačních obratů o počasí se většina dialogů mezi účastníky konference začíná obligátní otázkou „a Tvůj výzkum je vlastně o čem?“, dny jsou tráveny hektickým přebíháním mezi jednotlivými panely a jako správný turista má i ten konferenční svého průvodce, tzv. Book of Abstracts, který může být dle rozsahu a délky konference stejně těžký, neskladný a nepraktický jako průvodce Lonely Planet.
Homo academicus
Kongres Mezinárodní unie pro antropologické a etnologické vědy (IUAES), který se odehrál v druhém srpnovém týdnu pod všeobjímajícím názvem „Evolving Humanity, Emerging Worlds“ na věhlasné univerzitě v britském Manchesteru, nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Výše zmíněná asociace je navíc jedinou antropologickou organizací, která sdružuje antropology a etnology celosvětově – podobně monstrózní akce se stovkami panelů a desítkami tisíc účastníků pořádá například také Evropská asociace pro sociální antropologii (EASA), ale s kolegy z Japonska či Austrálie se tam nepotkáte. Není od věci se v tomto kontextu zamyslet nad tím, že dobrá polovina příspěvků v Manchesteru, tedy na britské akademické půdě, pocházela z Indie. Co na to teorie postkolonialismu? Je-li to výhoda či nevýhoda je otázkou k diskuzi a stejně tak by šlo dlouho diskutovat o tom, k čemu vlastně toto celosvětové či kontinentální sdružování výzkumníků slouží – osobně jsem byla svědkem jedné diskuze na téma „kdo bude deputy chair komise pro urbánní antropologii“ a po dvou hodinách zúčastněného pozorování druhu homo academicus jsem měla dojem, že to je celé proti přírodě, totiž proti kultuře, a že by se mělo zavést nějaké neporušitelné pravidlo o tom, kolik času smí profesionální antropolog a akademik strávit byrokraticko-mocenskými nesmysly a kolik času naopak musí strávit v terénu. I přes tyhle lehce frustrující zážitky byl ale můj výlet do Manchesteru velmi intelektuálně podnětný a tak se na následujících řádkách pokusím shrnout to nejzajímavější.
Dědičnost versus prostředí
Největším intelektuálním zážitkem byla úvodní tzv. plenary debate. Jedna teze, jeden moderátor, čtyři diskutéři, z nichž dva se snaží tezi podpořit a dva vyvrátit. O tom, která z diskutérských dvojic se svého úkolu zhostila lépe, rozhodují posluchači skrze hlasování na konci debaty. „Humans have no nature, what they have is history“ (pozn.: „Lidé nemají přirozenost. Co je jim vlastní, je historie.“) – to byla teze, kterou svým diskutérům předložila Marilyn Strathern. Zatímco Tim Ingold entuziasticky bránil kulturní determinismus, Juichi Yamagiwa z univerzity v Kjótó se oháněl argumenty ze svého impresivního a rozsáhlého výzkumu o chování šimpanzů. Nastolená teze je vlastně do jedné věty shrnutý odvěký paradox celé antropologie a sociálních věd vůbec, takže nelze očekávat, že by hodinu a půl dlouhá debata mohla poskytnout nějakou jednoznačnou či vyčerpávající odpověď – mnohem spíše připomněla, že je potřeba se k tak „samozřejmým“ tvrzením neustále vracet a neustále je zpochybňovat. Z několik stran zmatených poznámek tak nabízím jeden argument ve prospěch historie na úkor „přirozenosti“ a to je poznámka o roli imaginace, která překvapivě přišla z tábora zastánců existence lidské přirozenosti. „A man is impossible without imagination – without the capacity to invent the concept of life for himself“. (pozn.: „Člověka bez imaginace, tedy bez schopnosti promýšlet pojetí života, si nelze představit.“) Otázkou zůstává, kolik imaginace používají k rozhodování o svých činech šimpanzi a jiné živočišné druhy a co je to vůbec imaginace… no prostě je to všechno složitější, než to vypadá, jak už to tak bývá. Diskuze o lidské přirozenosti se nakonec nutně stočila k morálním dilematům. Když připustíme, že lze definovat lidskou přirozenost, připustíme tím také nebezpečný determinismus v darwinovském smyslu, který umožňuje zbavovat se zodpovědnosti za hrůzy, které je lidstvo schopno napáchat například v rámci „přirozeného“ přesvědčení, že silnější zvítězí, že. U mě osobně i u publika to nakonec vyhrála historie nad přírodou. Antropologové naštěstí nemají ve zvyku svá morální dilemata nějak zlehčovat, evidentně.
Jak lze konzumovat chudobu?
Nejvíc etnograficky inspirativním zážitkem byl jeden z panelů, který pořádala výše zmíněná komise pro urbánní antropologii, a který se věnoval fenoménu komodifikace městské chudoby. Antropologie města je pro Anthropictures velkým tématem a tak si dovolím zabrousit trochu do detailů. Skvěle propracované a etnograficky bohaté prezentace o cestovních agenturách, které vozí turisty do slumů v Kalkatě nebo Rio de Janeiru, o módních návrhářích v Istanbulu, kteří se snaží napodobit styl oblékání turecké dělnické třídy a učinit z něj cool a trendy záležitost nebo poměrně bizarních sbírka uměleckých děl na téma bezdomovectví totiž vyvolaly poměrně bouřlivou diskuzi a nakonec asi i oprávněné pohoršení – otázka, co nám dává právo dělat si z chudoby jakési safari, je samozřejmě nasnadě. Jedna z organizátorek panelu v souvislosti s oním istanbulským příspěvkem nakonec jenom vyčerpaně zakroutila hlavou se slovy „ale co je to za lidi, kteří by chtěli takové oblečení nosit?“ A pravdou je, že jsou to nejspíš ti samí lidé, kteří jsou ochotní zaplatit za zájezd do slumu, aby si mohli pořídit pár fotek chudých indických dětí, věnovat jim bonbón a na chvíli si užít ten bezvadný pocit, jak jim z toho všeho běhá mráz po zádech a svět je nespravedlivý. Žijeme ve světě konzumu – konzumujeme kulturu materiální a nemateriální, konzumujeme turistické zážitky a tak nakonec můžeme konzumovat i tu chudobu, proč ne. Takže mě by nakonec nejvíce zajímalo, jaké má antropologie nástroje k tomu, aby popsala a zachytila sociální logiku konzumní společnosti? Otázka do diskuze.
Nejsme v tom sami
A nakonec úplně z jiného soudku, totiž něco praktického do života. Na nejvíce optimistický zážitek nominuji prezentaci The Wenner-Gren Foundation for Anthropological Research. Prezidentka nadace Leslie Aiello vysvětlila celý systém finanční podpory, kterou nadace poskytuje, granty na dopsání dizertace, granty na výzkum, granty na sepsání, granty na uspořádání konference, granty na výzkumné pobyty na zahraničních univerzitách a dokonce granty na podporu kateder antropologie v zemích, kde je této podpory potřeba. (Co myslíte, patří tam Česká republika? Zbytečná otázka, že.) A neustále opakovala – je nám jedno, co děláte, kde to děláte, s kým to děláte nebo proč to děláte. Je nám jedno, jestli jste student, pedagog nebo prostě jenom antropolog na volné noze, jediné, co nás zajímá, jestli můžete antropologii něčím přispět – „theoretical plausibility“, to je to jediné, co rozhoduje o tom, zda nadace projekt podpoří nebo ne. Pro studenta některé z českých kateder antropologie, jehož denním chlebem je boj o zachování si psychického zdraví v rámci snahy věnovat svému studiu maximum a nezemřít u toho hlady, jsou takové prezentace doslova vláhou na duši.
V Manchesteru se toho samozřejmě dělo mnohem více a kdo tam nebyl, o hodně přišel (i když to chvílemi vypadalo, že tam jsou opravdu úplně všichni). A i přes tu dosti děsivou byrokratickou strukturu komisí, chair deputies, vice chair deputies a tak dále, která je nutnou součástí tak obrovské organizace, se nakonec, nejčastěji po přednáškách večer v hospodě u piva, stejně projeví to, co mají všichni antropologové společného – kritické myšlení a touhu měnit svět. Z každého bez ohledu na věk a léta strávená v terénu nakonec po těch pár pivech vypadla nějaká hodně naštvaná nebo naopak fascinovaná (nebo oboje) proklamace, skrze kterou si svoje výzkumy vztahujeme ke stavu současné společnosti. Poznání, že se tak neděje jenom v hospodě po doktorandském semináři v Praze, ale je to doslova celosvětový fenomén, je vlastně dost osvěžující a motivující.