Reklama
 
Blog | Anthropictures

Na procházce městskou krajinou pamětí

Před nedávnem proběhla konference Interkulturní paměť ve veřejném prostoru organizovaná Multikulturním centrem Praha (MKC Praha). Jaké otázky řešila a o jakém trendu podobné akce svědčí? K hledání odpovědí vybízí následující krátké entrée k níže přiloženému videozáznamu akce.  

 

Problematika paměti stojí v centru zájmu od konce 60. let 20. století, kdy vědci „znovuobjevili“ myšlenky Maurice Halbwachse o sociálních rámcích kolektivní paměti (1925). Pierre Nora coby nedotknutelná autorita diskurzu zkoumání paměti, šíření zájmu o (auto)biografie, životní příběhy, historická vyprávění a další žánry, vztahující se k reflexi osobní historie individualit i sociálních jednotek a vůbec celý „humbuk kolem paměti“, glosoval již otřepaným bonmotem:

„O paměti tolik mluvíme, protože už prostě žádná není.“

Kolektivní amnézie(?)

Reklama

Ponechme stranou, zda jde jen o sexy bonmot, nebo o přesné postižení současného stavu. Každopádně textů, událostí či jiných aktivit tak či onak akcentujících paměť, ať už si pod ní představíme cokoliv, se v posledním dvacetiletí roztrhl příslovečný pytel. Memory studies se staly trendem bádání na poli historických i sociálních věd, žijeme v bublině světa, kterou historici pojmenovali jako éru svědků. Ta rehabilitovala práci s narativními prameny a na přelomu 60- 70. let 20. století na scénu uvedla oral history. Asi není potřeba dodávat, že lví podíl na těchto posunech v historiografii měla epistemologická kritika reprezentovaná soudobou sociokulturní antropologií. Překonání pozitivistického myšleni znamenalo, že předmětem zajmu paměťových studií může být například snaha postihnout možné zdroje subjektivizace paměti, protože paměť je prostorem pro invenci, kutilstvím využívající vše již prožité.

Dnešní společnost podle socioložky náboženství Daniele Hervieu-Leger paměť ztrácí. Na druhou stranu se zdá, že absence velkých vyprávění vyhlášená postmodernisty vyvolala potřebu zájmu o příběhy těch, na které dějiny psané pod diktátem „událostní historie zapomněly. Pomyslnou otázkou do pranice tak může být, zda roli velkých vyprávění politických dějin dnes díky příspěvkům historických antropologů a mikrohistoriků nerozehrávají „velká vyprávění o malých lidech“.

 

Zdroj: http://www.bronxarts.org/images/inthecity.jpg

Odkrývání paměťových vrstev měst

Dokladem toho je i množství netradičních historických procházek odhalující dosud neznámé paměťové krajiny měst. Města a konkrétní místa v jejich náručí jsou nositeli symbolických významů a výkladů minulosti. Jak jsou tyto významy utvářeny, prezentovány a jaký je jejich vztah k současné národní identitě? Jak se historie menšin vpisují, či nevpisují do paměti města a jaký je alternativní výklad sdílených míst paměti? Jak lze tyto alternativní výklady prezentovat pomocí komentovaných procházek a on-line map a jaké je jejich užití ve vzdělávání? Tyto a spousty dalších otázek řešila konference organizovaná Multikulturním centrem Praha. Své projekty zde představili a o nejrůznějších aspektech paměti měst a jejich míst, jako i o zkušenostech s užitím komentovaných procházek a on-line map diskutovali čeští i zahraniční odborníci. Součástí programu byla i komentovaná procházka Čekárna Praha – Praha jako útočiště uprchlíků před nacismem.

Tyto procházky se společně se vznikem interaktivních map, pokouší objevit druhou existenci měst, skrytou paměťovou stopu a vrstvu vzpomínek, pro kterou je charakteristické propojení třech rovin paměti: osobní, ta je pak rozšířená do paměti rodinné, a třetí – v souvislosti s městem, jeho místy a zakoušeným prostorem – paměť veřejná. Paměť veřejná pak nereprezentuje nic jiného, než co si říkáme ve veřejném prostoru, či co říkají média, politici a další aktéři, kteří ze své dominance vypráví i příběhy o nás (bez nás). Paměť míst i městského prostoru ale nikdy není jedna – příběhů a interpretací je vždy tolik, kolik je snah definovat vlastní přítomnost ve vztahu k dalším přítomným. Veřejný prostor už ze své podstaty slouží pěstování plurality výkladů.

Paměť je tak vždy i mocné politikum. Nejde tudíž o to, zda vzpomínat či nevzpomínat, ale jak vzpomínat a jaké příběhy vyprávět. Danou situaci lze ilustrovat konflikty týkající se povahy socialistického režimu – jinak si jej pamatují jeho doboví odpůrci, jinak zase jeho přívrženci. Chybou by však bylo delegitimizovat hlas kohokoliv z obou táborů, natož opomenout „mlčící většinu“, díky které minulý režim mohl fungovat. Prostory měst v sobě ukrývají mnoho politik a pamětí, mnoho strategií identitárního vyprávění: některé jsou marginalizovány, jak jsme zde již psali, jiné zpřítomňovány jsou o to víc, některé pak mohou funguvat i jako legitimizační nástroj post-socialismu nebo post-komunismu.

Zdroj: https://timedotcom.files.wordpress.com/2014/06/alexwebbexchangeblvd21.jpg?quality=65&strip=color&w=838

Nejen památníky tedy na nás mluví jazykem připomínání, jazykem nostalgie. Poznávat město znamená rozpoznávat a zpřítomňovat shora zmíněné různorodé stopy krajiny, umožnit jim dýchat v ulicích a uličkách, budovách, krajině, zapomenutých koutech. Že se jako houby po dešti objevují lidé, kteří se pokouší vzpomínkové krajiny provětrat, svědčí o palčivé touze dnešním městům porozumět.

Michal Pavlásek

Videozáznam z konference Interkulturní paměť ve veřejném prostoru najdete zde (druhý díl záznamu se objeví brzy):

https://vimeo.com/anthropictures

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama