Reklama
 
Blog | Anthropictures

Kdo se bojí uprchlíků? aneb migrační mytologie

„Na Maltě bylo vystaveno čtyřiadvacet rakví s jedinými těly, která se podařilo vyzvednout po historicky nejhorší tragédii migrantů ve Středozemním moři.“ Výmluvný titulek článku na hlavní stránce anglické verze televizní stanice AlJazeera. Arabská mezinárodní televize byla ale skoro jediným médiem, které informaci o pohřbu těl migrantů utopených při havárii člunu ve Středozemním moři zveřejnilo – v českých ani v jiných evropských novinách se pohřby utonulých na první stránky většinou nedostaly. O tom, že evropské životy „váží“ víc než africké se toho už napsalo mnoho, třeba při srovnávání útoků na redakci Charlie Hebdo a útoků na univerzitu v keňské Garisse. Současná uprchlická krize je toho pouze dalším důkazem – zároveň ale vyvolává mnohem širší a kontroverznější celospolečenské diskuze, protože se neděje v daleké Keni, ale přímo na hranicích Evropy.

V českém mediálním prostoru je navíc informování o tom, co a proč se vlastně v Itálii, Řecku a ve Středozemním moři děje, velmi neúplné a kusé. Většina komentátorů si sice přihřála polívčičku, ale konstruktivního toho bylo řečeno poměrně málo. Anketu o nejtrapnější pokus by mohl vyhrát Radek Bajgar, který v editorialu Reflexu neváhal napsat, že „kdo chce požádat o vízum či politický azyl, nechť tak činí na ambasádách. Vrácení lidé ve svých zemích rozšíří zprávu, že tímto způsobem se do Evropy dostat nelze.Prostě nelze.“. Ano, možnost zažádat si o azyl někde jinde než v Evropě a nemuset tak platit tisíce dolarů pašerákům za šílenou cestu, která v mnoha případech končí smrtí utonutím, by jistě byla vítaným řešením, nicméně celá současná krize je zapříčiněná mimo jiné právě faktem, že mezinárodní dohody možnost zažádání o azyl v evropské zemi mimo území Evropy nepřipouštějí. Bajgarova neznalost není sice ničím neobvyklým, ale nabízelo by se minimálně se k danému tématu nevyjadřovat, když už nemám ani základní informace. Reflex tak opět vyhrává pomyslnou trofej nejdogmatičtějšího a nejpopulističtějšího média, nicméně mezi slepými je i jednooký králem a konstruktivního zhodnocení situace se čtenář v domácích médiích dopátrá jen s nasazením a vlohami Sherlocka Holmese.

Co říkají čísla

Zkusme si tedy základní fakta, argumenty a čísla shrnout. Současná tragická situace ve Středozemním moři má v zásadě dvě příčiny – jednu zcela pragmatickou a tou je ukončení záchranné operace „Mare Nostrum“ ve Středozemním moři, kterou vedlo italské námořnictvo a její nahrazení misí „Triton“, kterou má na starosti Frontex, Evropská hraniční agentura. Zatímco rozpočet operace Mare Nostrum se pohyboval okolo 9,5 milionu EUR měsíčně a zapojeno bylo cca 900 pracovníků, Triton disponuje rozpočtem cca 2,9 milionu EUR měsíčně a kapacitou 60 lidí. Navíc Mare Nostrum byl projekt designovaný jako tzv. „search-and-rescue action“, kdežto Frontex plní funkci hraniční kontroly a jeho kapacity směřují k bezpečnostním operacím a ochraně hranic, nikoliv k zachraňování životů, jak na nedávném summitu v Bruselu zdůraznit i jeho šéf Klaus Russel. V praxi jsou tak migranti na palubách vratkých rybářských člunů vydáni napospas nemilosrdné přírodě a stejně nemilosrdným pašerákům a pokus o záchranu probíhá, až když je pozdě. Čísla mluví za vše – počet obětí se oproti srovnatelnému období za loňský rok téměř zdesetinásobil. [1]

Reklama

Druhou příčinou je pak prostý fakt, že na světě je nyní nejvíce uprchlíků od dob 2. světové války. Jenom z válkou zmítané Sýrie uprchlo několik milionů lidí, situace na Blízkém Východě je nestabilní, situace v Libyi (odkud vyplula většina migrantů v posledním zaznamenaném neštěstí) jakbysmet, naděje na zlepšení v zemích jako je Eritrea nebo Somálsko jsou nulové. Můžeme diskutovat o tom, jakou přímou či nepřímou zodpovědnost nesou evropské země za situaci v těchto zemích, ale uprchlické vlny, které tato situace generuje, se naší zodpovědností chtě nechtě stávají, pokud směřují do Evropy.

Zdroj: http://twt-thumbs.washtimes.com

Migrační mytologie aneb nejčastější mylné argumenty

Nedávno svolaný mimořádný summit EU navrhl desetibodové řešení situace, které bylo už z mnoha stran kritizováno jako zcela nedostatečné a krátkozraké  – jednu analýzu za všechny si můžete přečíst třeba zde. Podstatné ale je, že plány evropských politických špiček se v podstatě překrývají s veřejným míněním a mediálním diskurzem a vychází z několika zásadních ideologických i faktických omylů – které se navíc neustále vrací v debatě o migraci jako takové.

1/ Mýtus o tom, že Evropa si „nemůže dovolit“ přijímat uprchlíky.

Málokdy se ovšem ti, kdo tento argument používají, zmiňují o tom, co to vlastně znamená „přijmout“. Česká republika prokazatelně má kapacitu pro několik tisíc lidí a přesto se veřejnost i politici několik měsíců handrkovali o vhodnosti přijetí 15 nemocných dětí. Je tedy evidentní, že racionálnost tohoto argumentu pokulhává. V Evropě jsou čestné výjimky, jako Německo a Švédsko – nicméně celková čísla zůstávají výmluvná. V celé Evropě letos zažádalo o azyl něco přes 600 tisíc osob, vydán byl cca polovině z nich. O České republice ani nemá cenu se zmiňovat, žadatelé jsou v řádu desítek, jejích úspěšnost minimální – letos ještě nedostal azyl nikdo. Paradoxní v českém kontextu je také to, že jsme jednou ze zemí, která nejvíc profituje z tzv. Dublinského nařízení, podle kterého je za uprchlíka zodpovědná ta země, na jejímž území daná osoba překročí hranice EU. Starosti s uprchlíky tedy máme minimální a o svůj díl zodpovědnosti se rozhodně nehlásíme, spíše ho vytrvale odmítáme s poukazem právě na to, že si to „nemůžeme dovolit“. Přitom například země jako jsou Jordánsko nebo Libanon přijímají statisíce syrských uprchlíků.

2/ Mýtus o tom, že nejsme morálně zodpovědní za to, že lidé umírají v moři, protože vydat se na cestu byla jejich volba, motivovaná touhou po ekonomických a sociálních výdobytcích našeho sociálního systému.

Jak ukazují dostupná data, drtivá většina migrantů, kteří se rozhodnou podniknout riskantní cestu na člunech, nejsou ekonomičtí migranti ale váleční uprchlíci – neutíkají, protože se chtějí mít lépe, ale protože chtějí přežít. Utíkají před jistou smrtí či zmrzačením, před životem v naprosto nelidských podmínkách. Většina z nich se nerozhodla dobrovolně a už vůbec se nerozhodla dobrovolně pro Evropu – dostupné výzkumy ukazují, že by uprchlíci preferovali, kdyby mohli setrvávat ve svém kulturním okruhu, tedy třeba uchýlit se do jiné africké či blízkovýchodní země. Šílená cesta na člunu napospas obchodníkům s lidmi je tou poslední „volbou“.

3/ Mýtus o tom, že nejlépe uprchlíkům pomůžeme, když se zaměříme na situaci v jejich zemích.

Pokud už si někdo připustí, že migranti se do Evropy nehrnou proto, aby vysávali zdejší sociální systém (což je mimochodem samo o sobě také mýtus – ekonomická migrace se týká lidí v produktivním věku a je prokázáno, že migranti do systému více přispívají, než si z něj berou, pro ČR to platí taktéž[2]) a připustíme si, že jsou to lidé v zoufalé situaci, kteří potřebují pomoct, pak jim chceme pomáhat „na místě“, tedy řešit situaci v zemích jejich původu. To je jistě chvályhodné a dělat bychom to měli – koneckonců, jak již bylo naznačeno, na situaci v mnoha zemích původu uprchlíků má evropská zahraniční politika svůj významný podíl. Nicméně představovat si, že vyřešíme situaci například v Sýrii přes noc tak, aby už jediný uprchlík neměl důvod odejít, je samozřejmě absurdní – řešení situace vyžaduje léta, možná desítky let a do té doby prostě uprchlíci do Evropy proudit budou.

4/ Mýtus o tom, že situaci vyřeší restriktivní opatření, která udrží migraci v nějakých předem stanovených mezích.

Tato idea úzce souvisí s mýtem předchozím – zakládá se totiž na myšlence, že musíme udělat všechno proto, aby se migrace vůbec neděla, že jediným řešením je jí preventivně zabránit. „Prevence migrace“ je sám o sobě dost zvrhlý koncept, popírající ideu základního lidského práva na svobodný pohyb, především je to však koncept zcela nefunkční. Lidé migrují odjakživa a migrovat budou a to, že zrovna žijeme v představě, že národní státy a jejich umělé hranice jsou jakýmsi „přirozeným“ uspořádáním společnosti, na této odvěké lidské potřebě nic nezmění. Nejen v případě současné uprchlické krize ale ani nikdy v minulosti se restriktivní opatření neukázala jako účinná – jediné, k čemu vedou, je ilegální migrace a obchod s lidmi. Restriktivní a militarizující opatření jako je posílení pravomocí Frontexu a zaměření se na boj s pašeráky, kteří uprchlíkům cestu do Evropy umožňují, se nutně musí minout účinkem už proto, že pašeráci nejsou důvodem migrace – jsou jejím vedlejším efektem.

Brutální praktiky mafií, které převáží stovky lodí na rybářských člunech určených spíše pro desítky pasažérů, jsou odpovědí na poptávku – nikoliv původcem této poptávky. Navíc, jak ukázal například reportér Patrick Kingsley v reportáži pro Guardian, pašerácké sítě není možné jednoduše rozehnat klasickou vojenskou akcí – jejich systém je příliš komplexní, nelze například jednoznačně označit nějakou loď za pašeráckou, protože za tímto účelem se používají rybářské čluny, které se pár dní na to mohou vrátit ke svému původnímu účelu. Hranice mezi legalitou a ilegalitou je libyjských a egyptských přístavech velmi tenká, mnoho chudých rybářů si spolupráci s pašeráckými sítěmi „přivydělává“ a v neposlední řadě jsou přístavy navázány na komplikovaný systém převaděčských tras vedoucích hluboko do nitra Sahary. Pokud by EU chtěla pašeráky významně poškodit, musela by doslova „vybít“ celé rybářské osady a přístavy. Opatření zamýšlená jako „preventivní“ tak s největší pravděpodobností mohou situaci maximálně ještě více vyhrotit.

Proč to nikoho nezajímá?

Tolik k racionální argumentaci. Na celé problematice je ale nejvíc zarážející právě to, že argumentovat výzkumy, čísly i jasně dokazatelnými fakty lze do umdlení, ale není to k ničemu dobré. Racionální argumentace zde prostě nefunguje. Čísla nikoho nezajímají – a ani třeba zcela logická souvislost mezi tím, že mnoho Čechů ještě před několika desítkami let prchalo ze země a spoléhalo na pohostinnost jiných zemí, s málokým pohne. I tento článek pravděpodobně vyvolá jenom stokrát omílané reakce ve stylu „tak si je teda nastěhujte k sobě domů, když jste takový humanisti“ nebo „proboha, kdo vás platí za to, že píšete takový nesmysly“. Argumenty nikoho nepřesvědčí a pokus je shrnout možná pár lidí vyprovokuje k neoriginálnímu hejtu. Z tepla našich domovů se prostě někteří pohoršujeme, někteří dojímáme k slzám nad osudem lidí bojujících o holý život v nemilosrdných vlnách moře. Ale ať už jsou naše pocity jakékoliv, většina z nás si prostě přeje, aby ten problém zmizel. Aby se nás to netýkalo a nebylo to tak nepříjemně blízko u našich vlastních hranic a domovů. Že děti umírají v Africe, na to už jsme si zvykli a posílat peníze Člověku v tísni tak nějak patří v jistých kruzích k dekóru. Ale že by se nám ty děti měly utopit doslova před prahem, to už by bylo trochu moc… před tím je lepší zavřít oči.

Exotická chudoba, o které si čteme v newsletterech neziskovek, je pořád ještě bezpečné teritorium – je daleko. Chudobu, kterou máme dennodenně na očích – bezdomovci, žebráci na ulicích měst – si vysvětlujeme tím, že tihle lidé dostali šanci si na svůj kousek blahobytu šáhnout a zkrátka to nezvládli, málo se snažili. Že se ale někdo snaží tak moc, že je za prchavou šanci ochoten položit i život, to tak nějak přesahuje hranice našeho chápání – nezapadá to do žádného vysvětlení, na které jsme si zvykli nepříjemné společenské problémy svalovat. Uprchlíci před branami Evropy jsou ztělesněním všeho, co nechceme, čeho se bojíme, jsou těmi pověstnými „jinými“, kteří nám vždy naháněli hrůzu. A najednou jsou tak nebezpečně blízko.

Slovo „humanitární krize“ se tak v debatách o uprchlících objevuje mnohem méně, než by mělo. Nemyslíme si, že je to krize – myslíme si, že je to prostě taková ošklivá iracionální věc, která přejde, když před ní budeme dostatečně dlouho zavírat oči – tak se třeba všichni utopí, nebo to vzdají, cokoliv, ať to nemusíme řešit. Protože se to opravdu nedá vyřešit tím, že pošleme dvě stovky na školu v Africe. Řešit se dá jenom tak, že přijmeme zodpovědnost a necháme si zasáhnout do vlastních životů a vlastního blahobytu. A to nepřipustíme, takže budeme pravděpodobně vršící se mrtvé za branami naší slavné „pevnosti Evropa“ ignorovat tak dlouho, dokud o ně nebudeme doslova zakopávat – a i potom se místo řešení začneme překřikovat a svalovat vinu jeden na druhého. Tak jako tak už bude pozdě. Pozdě bylo i včera.

Ať se nám to líbí nebo ne, řešením není snažit se o „prevenci“ nebo zastavit migraci – to zkrátka není, nikdy nebylo a nikdy nebude možné. Řešením je najít legální a bezpečnou cestu, kterou se váleční uprchlíci mohou do Evropy dostat, posbírat zbytky solidarity, důstojnosti a sociální citlivosti (právě těch „evropských hodnot“, kterými se odpůrci migrace tak často zaklínají) a pokusit se alespoň nějaké části z nich nabídnout důstojný život. 

[1] Statistiky viz např. http://mmp.iom.int/incidents

[2] Viz například tento článek.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama