Ještě nikdy se svět neměnil tak rychle jako v současnosti. Klišé se stále aktuálnější platností. Informace jsou nejen překotně vytvářeny, jsou stejně překotně i konzumovány. Kvalitativní rozměr informace se v mnohosti dat pozvolna vytrácí. Přitom naléhavě vzrůstá potřeba zasazování informací do kontextu, souvislostí a jejich propojování s udržitelnými hodnotami. Pokládám proto první otázku tohoto článku, zdali je akademické prostředí jako generátor specializovaného vědění připraveno tuto překotnou změnu reflektovat a nabídnout ve srozumitelné formě „své“ specializované vědění veřejnosti? A dále, zdali by se o to vůbec mělo snažit?
Specializované vědění založené na komplexním porozumění těžko může konkurovat v prostředí, kde je důraz kladen především na kvantitu a okamžitou užitnost. Stavět vedle sebe ve stejném oboru obsah Wikipedie a proti ní sumu vědeckých výsledků určitého akademického pracoviště (nebo oboru) jistě lze. Oboje tvoří databázi informací, se kterými lze dále nakládat, rozdílná je kvalita a hloubka zpracování. Nalezení a docenění kvality těchto zdrojů je ovšem záležitostí erudovanosti a jistého předpochopení čtenářova, které žádný internetový vyhledávač nemůže suplovat (zatím).
Zbývá proto jediné, a to zajistit potřebnou aplikaci dat v konkrétních situacích pomocí činitele, který bude garantem reprezentativnosti a kvality tohoto procesu. Živelná aplikace dat ovšem probíhá ve společnosti neustále. Otázkou je, jestli by do tohoto procesu měla akademická pracoviště zasahovat ještě nějakým aktivnějším způsobem, než je publikace výsledků výzkumů v odborných periodikách, případně pedagogická činnost.
Chtěl bych zde diskutovat morální rozměr odpovědnosti přenosu dat ze sociálních a humanitních disciplín akademického prostředí směrem k neodborné veřejnosti. Pozornost bych rád věnoval naopak obecnému principu občanské poptávky po specializovaném vědění.
Kafemlejnek ve službách vědy
Institucemi, které takové vědění vytvářejí, jsou v naší společnosti především výzkumná akademická pracoviště. I přesto, že jsou univerzitní pracoviště autonomní sférou vyžadující v mnoha oborech dostatečně volné prostředí pro kreativní práci, musí vykazovat jistou činnost, jež je ve výsledku kritériem hodnocení jejich práce.. Asi nikoliv jen autor tohoto článku stále hůře hledá motivaci k vědecké práci, jejíž kvalitativní výsledky jsou v současném systému hodnocení vědy jen mechanicky redukovány na RIV body, kde se kvalitou studie zabývá jen málokdo. Mnohé koncové hodnocení výsledků grantových vědeckých projektů, kterému byl autor článku přítomen, je v mnohém jen pro forma záležitost, otravná byrokratická nutnost. S tímto je autor smířen, vyjma toho, že v některých případech je právě toto řízení jediným veřejným hodnocením vědeckých prací (viz dále).
Celá oblast možného impaktu vědeckých výsledků do sféry praktického života, navázaná interdisciplinární spolupráce, či kvalita konkrétní vědecké práce se stávají pouhými nepodstatnými přívěsky hodnocených výstupů. Jako by tomu nemělo být přesně naopak. Nejdůležitějšími cíli vědecké práce se stává zisk dostatečného počtu RIV bodů, které pracovišti zpětně přinesou dotace na další publikační práci.
Nejbolestivější na tomto procesu je to, že se ve velké míře týká strukturálně nejnižších hladin vědecké komunity, tedy mladých vědců. Ti, na rozdíl od etablovaných kolegů, mají minimální vliv na dění na svých katedrách a jsou tak často „nuceni“ zapojit se do klientelistických struktur kateder, fakult, či jiných výzkumných pracovišť. K ohýbání morálních zásad dochází u nastávajících generací vědců hned od začátku jejich institucionálního vědeckého působení (což tedy neznamená, že k němu ve všech případech dojde). Výsledky tohoto utilitárního přístupu k vědeckým výsledkům jsou pak veřejným tajemstvím: opakovaně vykazované ty samé výsledky dva roky po sobě u dvou různých projektů; univerzitní sklady plnící se publikacemi, jež se nikdy nedostanou ke čtenářům, jelikož slouží pouze k multiplikaci finančních prostředků na další vědeckou práci; omezení badatelské autonomie čerpáním prostředků na kolektivní práci; oponentní řízení, které navzájem provádějí kolegové z jednoho pracoviště atd.
Prekarizace mladých vědců
Česká sociální věda je zahnaná do kouta nejen vnějšími politickými vlivy, nicméně také vlivy vnitřními, nad nimiž má kontrolu. Jsou jimi klientelismus, přetrvávající paternalismus a minimální personální obměna (mimo jiné umožňující akademickým pracovníkům několik let ani nevystrčit nos z katedry). Je třeba také připočíst minimální podporu sociálně vědních kateder svých doktorandských studentů v rámci jejich doktorandských výzkumů, což prakticky vede k tříletému živoření na hranici chudoby a praktické nemožnosti plně se věnovat studiu či výzkumu.
Zajímavým parametrem v souvislosti s výše uvedenou tématikou jsou představy magisterských studentů o budoucím uplatnění. Dle své vlastní pedagogické i studijní činnosti mohu potvrdit, že v případě mé domovské akademické instituce platí, že drtivá většina absolventů odchází z oboru pryč a nevrací se. Vidina uplatnění ve vědě je mizivá. Katedra de facto může být ráda, že z jejích jednotlivých akreditovaných programů vyjde jeden či dva studenti motivovaní k doktorskému studiu v daném oboru. Přitom se lze setkat s častým názorem, že jednou z preferovaných forem uplatnění je práce v české či zahraniční neziskové organizaci. Tj. sice věc dostatečně známá, přesto možná zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Ačkoliv nelze tvrdit, že práce v neziskové sféře je automaticky aplikovanou vědou (to jistě nikoliv), přesto je kulturní a sociální kapitál, a s nimi veškeré znalosti absolventů oboru, investován do praktické intervenční sociální práce. Ať si každý čtenář se zkušeností z některé české katedry sociální antropologie sám zváží, zda právě toto není v současnosti dominantní způsob aplikace vědeckých výsledků do praxe a zda by mu české univerzity měly programově vyjít vstříc?.
Několik posledních let ukázalo, že ze stany místních samospráv a státní správy tato poptávka existuje. Zvyšuje se důraz na participaci obyvatel v rozhodujících procesech, stejně jako na participaci sociálně či strukturálně znevýhodněných skupin obyvatel (MČ Praha 14, Semily, Vodňany, Místní akční skupiny v regionech, projektu Národní sítě zdravých měst a MA21 ve více jak 30 městech ČR). Obé si vyžaduje hodnotné teoretické informace, stejně jako na míru připravené programy počítající se znalostí specifické lokální společenské struktury. Spojují se zde požadavky po zobecnitelných datech na základě mnoha různých komparací, tak na aktuální specifická data týkající se neopakovatelného komunitního prostředí. .Nebo patřičněji řečeno: Jsme schopni oslovit nové generace budoucích vědců a vědkyň bez zásadního apelu na sféru aplikace vědeckých výsledků do sociální reality?
Akademická výzkumná pracoviště nabízí nezbytnou základnu především vědám vyžadujícím technicky pokročilé a finančně náročné diagnostické nástroje. Ale co ve vědách sociálních, kde vám bohatě stačí hlava na krku, maximálně laptop? Bude tomuto prostředí schopna česká věda konkurovat při rekrutaci budoucích talentů bez apelu na impakt výsledků výzkumné vědecké činnosti? K tomu je potřeba připočíst vzestup neakademických výzkumných pracovišť prosazujících aplikované přístupy řešení společenských výzev, jako například Anthropictures, z. s., jež saturují to, co NGO sféře nemohou či nechtějí nabídnout akademická pracoviště. V mnoha zemích Evropské unie je v rámci výsledků vědecké činnosti sledován nejen impact factor v odborných periodikách, ale také jeho odraz ve sféře intervenčních sociálních projektů zajišťovaných NGO’s (nestátní neziskové organizace) a Government Departments (odborná pracoviště státní správy a samosprávy). Stane se i toto poptávkou budoucnosti stran akademických pracovišť?
Mýtus interdisciplinarity
Mimo jiné se tyto otázky dotýkají interdisciplinárního rozměru vědecké práce. Přestává platit, že špičkový vědecký tým je sestaven pouze ze špičkových vědců v úzce profilovaném oboru. Naopak! Kvalitní výsledky v rámci sociální vědy lze produkovat i ve spolupráci s umělci, architekty, urbanisty a mnoha dalšími. Kdybych měl být konkrétní, dovolím si zůstat na institucionálním poli české etnografie, etnologie, sociální a kulturní antropologie a věd velmi úzce spřízněných. Dovolím si tvrdit, že žádný jiný pojem není v tomto prostředí tak vyprázdněný jako „interdisciplinární spolupráce“.
Hluboké komunikační propasti jsou nejen mezi jednotlivými institucemi v rámci České republiky, ale taktéž mezi mnoha jednotlivými fakultami (neřkuli katedrami) na nejedné univerzitě. Již vůbec nelze hovořit o spolupráci mimo obor či disciplínu, natož uvažovat o participaci neakademických pracovníků. Interdisciplinarita funguje jako magické zaklínadlo do grantových výzev, ve skutečnosti není v sociálně vědním akademickém prostředí shledávána za pozitivní hodnotu. A to nejen kvůli komplikovanosti terminologických aparátů a náročnosti teoretických koncepcí. Jinými slovy, utilitární přístup k vědeckým výsledkům, které nejsou v mnoha případech nijak dále aplikovány mimo úzký a uzavřený okruh akademických pracovišť.
Závěrem
Aplikovaná sociální věda má svá úskalí a komplikace, jejichž reflexe musí trvale vystupovat do popředí. Je neustále potřeba se ptát, jakou morální hodnotu by aplikace vědeckých výsledků měla mít tak, aby si svou hodnotu obhájila nejen před společností, ale také sama před sebou. Hlad po informacích tu bude stále. Na to by se nemělo zapomínat.